Prague Biennale Photo dává fotografii do jiných souvislostí

V temném industriálním prostředí získává moderní umění vždy zvláštní magický rozměr. Ale díky rozlehlé lokalitě nádraží se návštěvník stává nejprve poutníkem a hledačem těch správných dveří, vedoucích do výstavních sálů. Musí si zahrát i na stopaře, protože šipky ukazující směr jsou především na zemi.

Ovšem můžeme to chápat i jako jistou symboliku. Ke kvalitnímu umění přece vede vždy dlouhá a složitá cesta.

Svorníkem vystavovaných děl je snaha ukázat fotografii jako dynamickou a vnitřně mnohovrstevnatou formu zobrazení. Drtivá většina snímků pracuje s kompozicí, u níž absentuje klasická figurativní rovina. Pokud má člověk nějaké zastoupení, je to vždy nepřímo.

Markantní je také prolínání fotografií s trojrozměrným prostorem. Jsou živým organismem, který koexistuje v tu chvíli v reálném čase na určitém místě.

Příkladem autentické životaschopnosti fotografického díla je bezejmenná práce dvojice Aleksandra Vaid (ze Slovinska) – Hynek Alt. Velkoformátová barevná fotografie splývá dolů na zem a plazí se několik metrů k lidským nohám.

Najednou tedy vystupuje z daného prostoru, překračuje ho a žije si vlastním životem. Lidé na ní bezděky či schválně šlapou a jejich boty vytvářejí otisky, které zapadají do kontextu jako další umělecká rovina díla.

Podobnou cestou jde také anglický umělec Chris Jones. Pracuje však s fotografií jako s materiálem, který vytváří prostorový objekt.

Stůl polepený obrázky se stává dynamickou koláží, která připomíná Dalího surrealistické výboje. Předmět denní potřeby překvapivě dostává jiný rozměr. Dokonce ho nějaký návštěvník dotvořil tím, že do otvoru stolu položil kelímek od kávy. Najednou i tento na první pohled cizorodý prvek skvěle zapadne do celkového pojetí díla.

Právě možnost dotvářet vystavená díla zvenčí, stávat se součástí prostorů, ve kterých jsou vystavena, je největší hodnotou výstavy. Smazává se zde totiž ostrá hranice mezi artefaktem a jeho vnějším pasivním pozorovatelem.