Pracovitý génius Albrecht Dürer předběhl svou dobu

Expozice podle jejích tvůrců odhaluje, jak ze syna zlatníka, maďarského přistěhovalce, vyrostl jeden z nejuznávanějších mistrů v Evropě, tedy jak se z malíře, grafika i teoretika Albrechta Dürera (1471 až 1528) stal „německý Leonardo da Vinci“, který byl zahrnut přízní tehdy mocných a bohatých.

Bez zajímavosti rovněž není, že Dürer byl nesmírně pracovitý člověk s moderním obchodním talentem. Ostatně používáním slavné a tolik kopírované zkratky AD se zapsal do dějin jako jeden z prvních umělců užívajících podpis jako marketingovou značku, jako logo. Německý tisk jej dokonce označil za „popstar renesance“.

Dalším koncepčním záměrem a důvodem, proč se v sálech vedle 120 Dürerových maleb, kreseb, akvarelů, knižních tisků, vitráže, mědirytin nebo dřevořezů objevují i díla jeho současníků a vzorů, je ukázat, z jakého myšlenkového a uměleckého proudu vycházel a jak se zrodil jeho neobyčejně precizní výtvarný styl, jedinečný v perspektivě, barvách i používání motivů krajiny a přírody.

Díky tomuto srovnání vedle Dürera doslova blednou obrazy jeho současníků Hanse Pleydenwurffa nebo Michaela Wolgemuta. Dokazují, jak moc je Dürer překonal svými kvalitami. To, co u nich vypadá jako profesionální práce, dotáhl talentovaný umělec k dokonalosti. Jeho modrá, také díky nanášení několika vrstev barvy ze značně drahého kamene lapis lazuli, září tak oslnivě, že na ni nestačí ani nejmodernější technologie. Naživo jsou zkrátka Dürerovy obrazy lepší než reprodukce v knize.

Dürerova největší německá výstava za posledních čtyřicet let je srozumitelná, i když ne chronologicky uspořádaná. Shromáždilo se na ní téměř 200 originálních děl z dvanácti zemí, kurátoři ohraničili období raného Dürera rokem 1505. Z toho důvodu nebylo zařazeno jedno z jeho nejvýznamnějších děl, monumentální Růžencová slavnost (1506), která je jako memento kdysi skvostné sbírky císaře Rudolfa II. Habsburského v péči české Národní galerie.

A přesto, že originál jeho nejslavnějšího Autoportrétu v kožichu (1500), kde obličej vystupuje z tmavého pozadí a nápadně připomíná Ježíše Krista, nahradila plakátová reprodukce, jelikož malbu odmítli kvůli špatnému stavu převézt z mnichovské Staré Pinakotéky, je v místnostech o velikosti 900 metrů čtverečních na co se dívat.

Nejstarší je perfektní kreslený autoportrét tehdy pouze třináctiletého hocha. Následují první malované portréty rodičů Barbary a Albrechta staršího (1490), kteří společně zplodili osmnáct dětí, ale jen tři se dožily dospělosti. Vědci se dlouho přeli, zda k sobě obě malby patří. Díky analýzám zjistili, že ano a že mladý Albrecht nejprve namaloval otce.

V dalším sále vyniká malá, o to však preciznější olejomalba nazývaná Hallerova Madona (1498), jež se stala vizuálním motivem celé výstavy. A opět když stojíte tváří v tvář, odhalí se vám Dürerovy kvality v celé kráse a hloubce.

Inspirativní jsou jeho kresby kostýmů, příběh Adama a Evy (1504) zase naplno ukazuje, jak jemná může kresba být. Kromě náboženských témat se Dürer zaměřoval na motivy běžného dne, na krajinu – jako jeden z prvních z ní udělal téma samo o sobě. Díky jeho zájmu o přírodu vznikl slavný zajíc sedící v trávě, kterého zneužila současná turistická popkultura a nechala jej zhmotnit do barevných plastik z umělé hmoty.

Celý jeden sál věnují kurátoři úchvatnému provedení výjevů Apokalypsy, nejdražším dílem je pak Klanění tří králů (1504). K vidění jsou ještě další studie i teoretická kniha o proporcích s ukázkou, jak správně nakreslit lidskou hlavu.

Od začátku totiž Dürer hledal dokonalost a hodnotu umění, pátral po tom, co je a co už umění není. Zvláštním prvkem je nejen nově zrestaurovaná mapa Benátek z roku 1500, města, které sehrálo v umělcově životě zásadní roli, ale i laboratoř, kde se návštěvníci seznámí s příklady padělků a fakty, na jejichž základě byly odhaleny.

O Albrechtovi Dürerovi s jistotou víme, že kromě obdivuhodného talentu, jejž měl možnost rozvíjet, byl z dnešního pohledu úspěšný byznysmen – za svůj život dokázal nashromáždit obrovské bohatství, leč zemřel bezdětný. Jen pro ilustraci, v jeho době stál v Norimberku kůň asi dvacet zlatých, cena menší Dürerovy práce se pohybovala od 20 do 40 guldenů, za větší jste zaplatili částku s jednou nulou navíc. A největší malby stály stejně jako dům.

Co však historiky umění možná trápí víc než padělky a zneužívání copyrightu, je otázka, zda Dürer nepředběhl dobu ještě v jedné věci, jestli byl také abstraktním malířem, a to dávno předtím, než se Kupka nebo Kandinsky k tahu štětcem vůbec odhodlali.

Dokladem jejich spekulací jsou malby, jimiž Dürer opatřoval zadní strany pláten. Působí to paradoxně, protože to, co mělo být vidět, nese jeho precizní rukopis, přitom zadní strany jsou plné abstraktních výjevů, jen s naznačenými motivy jakéhosi pekla a zatracení. Jako by na jedno plátno malovaly dvě naprosto rozdílné osoby, navíc v úplně jiné době.

Názor si můžete udělat sami při návštěvě výstavy trvající do 2. září. Připomínám, že o víkendu očekávejte dlouhé fronty, a choulostivým osobám radím, aby se do sálů přioblékly.