Článek
Ten vznikl v osmdesátých letech minulého století v americké nevadské poušti a je typický především specifickým kostýmovým vybavením všech účastníků. Připomíná postapokalyptické filmy hollywoodské provenience. Ovšem pouze vnějškově, protože akce se vyhýbá komerčnímu využití (či zneužití) jako čert kříži. Musil nafotil i další dvě odnože akce v Izraeli a Jihoafrické republice.
Společně s kurátorem Janem Kunzem udělali dobře, když na zeď galerie umístili etický kodex festivalu a pod některé fotky i zásadní teze organizátorů, tudíž se třeba dozvíme, že kdo si splete akci s přehlídkou elektronické či taneční hudby, bude zklamán a mezi ostatní nezapadne. Hudba v poušti sice zní, ale pouze coby druhotný a doprovodný fenomén.
Pro našince zdeformovaného totalitní ideologií je obtížné pochopit, proč se tisíce lidí brouzdají několik dní v prachu pouště v bizarních kostýmech mezi stejně bizarními instalacemi a skulpturami. A ještě za to platí.
Marek Musil (vlevo) a kurátor Jan Kunze s publikací o festivalu Burning Man.
Je to sice fráze, ale v tomto případě tkví největší hodnota setkání ve svobodě sebevyjádření každého účastníka. Že většina má kvůli prachu na obličeji masku či roušku, z nich dělá někoho jiného, anonymního. Takže na akci lze potkat zvláštní bytosti jakoby bez tváře, které mohou mít na sobě zvláštní oblečení anebo jsou nahé.
I nahota je v tomto případě kostýmem. Dámy vystrkují opálená ňadra s ozdobenými bradavkami, muži muskulaturu či kníry.
Musil zkušenost z oblasti módního průmyslu nezapřel. Léty vytrénovaný vizuální cit dal ve prospěch akcentace estetického rozměru fotografií. Ze všech portrétů či momentek totiž dýchá zvláštnost zaznamenané situace.
Jistě leckoho napadne, jestli by podobná akce mohla fungovat i u nás. Mimochodem, na Mostecku je rozlehlá měsíční krajina, jež by pro ni byla ideální. Na druhou stranu však nelze říci, že jsme tu na cosi takového připraveni.