Článek
Koncert ke 100. výročí republiky byl tou nejlepší příležitostí ukázat, jak se zahraničnímu šéfovi ‒ původem Rusovi, jenž emigroval v roce 1975 na Západ ‒ bude dařit v českém repertoáru, jímž je Česká filharmonie známa především. Nadšení publika a přídavky pak prokázaly, že je Byčkov „doma“ i v interpretaci našich klasiků, kteří představují kmenovou součást programů orchestru.
Díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů následující po české hymně podal s úctou, ale i po svém a výsledek byl pozoruhodný. Na tomto místě zmiňme i krátký úvodní článek dirigenta v tiskovém programu, kde se vyjádřil s velkou úctou a smyslem pro českou historii i pro okamžik velkého výročí.
V úvodní předehře a tancích z Prodané nevěsty sice dirigent dost potlačil českou jadrnost a roztančenost, ale i uhlazenější podobu známých melodií lze přijmout. Dokonale podal Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány od Bohuslava Martinů, dílo z roku 1938, v němž Byčkov ideálně vystihl chmurnost výpovědi skladatele a situaci národa po mnichovském diktátu. Oba sólisté, klavírista Ivo Kahánek a tympanista Michael Kroutil, přispěli k velkému dojmu z působivé skladby.
Vrcholem večera byla Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka, kterou Byčkov pochopitelně zná nejlépe a ve světě ji často diriguje. Orchestr pod jeho rukama podal v precizně vystavěném díle dokonalý výkon. Vyzvednout zaslouží zejména vynikající sóla hráčů a hráček na anglický roh, flétnu a klarinet.
Orchestr překvapil i vzhledem ‒ všichni s chryzantémami v klopách i na šatech ‒ ale hlavně: tolik mladých tváří na mnoha místech jsme dříve nevídali. Mladí hráli s nadšením, spolehlivě, vědomi si zřejmě důležitosti okamžiku, a nezklamali (např. Jan Mach, Vladislav Borovka, Ota Reiprich).
Přidávané tři tance (dva z Dvořákových Slovanských tanců a jeden Brahmsův Uherský tanec) úspěch této nové, mladší tváře České filharmonie jen potvrdily.