Pouštět desky umí každá hajzlbába, tvrdili soudruzi. Legendární plzeňská vánoční diskotéka přežila krize i režimy

Na první svátek vánoční to sedmasedmdesátiletý diskžokej zase rozjel před plným sálem plzeňského Parkhotelu. Možná naposledy.

„Uvažuji nad tím, že skončím,“ říká. „Mám zdravotní problémy, připadám si jako v té písničce, co zpívá Bobek: Lásko, mně ubývá sil. Takže rád bych s tím seknul, ale děsně lidí mne přemlouvá, že je to blbost. Tak uvidím.“

Když tuhle diskotéku pořádal poprvé, bylo mu třiatřicet. Ta letošní byla dvaačtyřicátá. „Dvakrát nám ji překazil covid,“ vysvětluje Raboch. Změnily se režimy, změnily se vlády. Avšak to, co pouštěl tenkrát, hraje i teď.

„I když už ne z desek, používám cédéčka. Desky, to nebylo jen tak, pořádný zahraniční se nedaly sehnat. Musel jsem koupit od veksláků valuty a ty dát fotbalistům, hokejistům nebo řidičům tiráků, aby mi něco přitáhli ze zahraničí.“

Ne že by v Plzni předtím nebyly diskotéky. „Ale skákalo se na nich na nejnovější hity, tenkrát hodně letěly německé šlágry. A to mne nebralo. Tak mě napadlo udělat diskotéku, kde by se hrál rokenrol nebo třeba Beatles. Jak šel čas, tak jsme vzali na milost i něco ze sedmdesátých a osmdesátých let, ale devadesátý, ty hrajeme fakt jen výjimečně,“ ubezpečuje.

U vesla byli soudruzi, a tak se akce neobešla bez schváleného seznamu písní. „Mám dojem, že nad tím tehdejší kulturní funkcionáři zlomili hůl. Holt měli taky děti a věděli, že z naší tuzemské produkce se toho moc hrát nedá,“ vzpomíná.

„Takže to nebylo tak zlý. Pravda, inspektor kultury nám dával zahulit. Hrál v dechovce, to ho poznamenalo. A vždycky nám říkal: Co to je? Pouštíte desky, a ještě za to chcete prachy. Pouštět desky umí každá hajzlbába,“ směje se šedovlasý dýdžej. „Ale ono to není jen tak, člověk musí mít určitý talent, musí umět podchytit atmosféru. Žádný rozpis, jak písničky půjdou po sobě, jsem nikdy neměl. Rozhlídnu se po sále a vím, co mám pustit.“

Termín se nemění - první večer po Štědrém dnu. „Na Vánoce nikde nic nebylo, tak jsme si řekli: Co zkusit udělat diskotéku. A přestože nebyl jediný plakát, bylo narváno. Stejně jako všechny další ročníky. Svého času jsme dokonce měli zadané dva největší sály v Plzni. A bylo plno,“ konstatuje Raboch.

Chodí pamětníci, jejich děti a děti jejich dětí. „Tak dvacet procent návštěvníků jsou skalní příznivci, jsou tady rok co rok. Ale další pětina, to jsou mladí,“ odhaduje diskžokej.

Třeba devatenáctiletá Natálie Lukesová: „Jsem tady potřetí, letos s babičkou. Ráda poslouchám tuhle hudbu a přijde mi to jako dobrá akce. Pokud by měla skončit, tak je to velká škoda, spousta lidí se na ni těší.“

O nějakou generaci starší je Daniela a Václav Strakovi. „Pět šest let sem chodíme,“ říká Václav a jeho manželka dodává: „Táhne nás sem dobrá muzika a dobrá společnost, k Vánocům to prostě patří.“

Jen málokterý ročník vynechal Zdeněk Beneš: „I když je pravda, že ty jeho Tomy Jonese a podobný mít nemusím, to raději Párply. Ale dneska už mne potěšil Kisákama,“ poznamenal na dýdžejovu adresu.

Něco se za ty roky přece jen změnilo. „Ze začátku to bývalo asi spontánnější. Na prvních ročnících jsme třeba vyzvali lidi, aby přišli v rokenrolovém oblečení. Obrovské límce, uzoučké kravaty, širokánské sukně. A oni tak přišli,“ podotýká Zdeněk Raboch.

A přidá několik dobových hesel: „Lepší nežli drahé léky, jsou Rabocha diskotéky. Kde se obejde děvče bez hocha, na diskotéce Zdeňka Rabocha. Tak takovýto pitomosti jsem vymýšlel. Teď už žádný hlášky nemám.“