Potřiapadesáté se v italských Benátkách koná velká výtvarná bilance

Prapůvodní koncepce Benátského bienále dávala vždy šanci předvést různorodost a variabilitu ve výměně uměleckých názorů a postojů.

Každý z národních pavilónů má totiž svého vlastního kurátora a každý stát se může zúčastnit tím, co za dva roky považuje ve své zemi ve výtvarném dění za nejpřínosnější. Kamenem úrazu jsou ale kurátoři.

Jako by všichni chodili do stejné školy, jako by všichni mluvili stejnou řečí (nesrozumitelnou všem ostatním), jako by všichni sázeli na umění potřebující „kontext“ a dodatečné slovní objasnění. Místo různorodosti se hledá jakési globální umění plné ospalosti a únavy z obecné krize hodnot. Výsledkem jsou cirkusové klece instalované v pavilónu Francie, kilometry dřevených skříněk v expozici Německa nebo nudný videohoror v britském stánku.

Potvrzuje se také trend k preferenci tzv. „bienálového umění“, které žije jen dobou trvání výstavy a pak pro další generace zůstává jen ve formě fotodokumentace. Příkladem budiž účast slovenského umělce Romana Ondáka, který ve společném Česko-Slovenském pavilónu vybudoval kus reálného benátského parku osázený stromy a keři.

Zklamáním byli i osvědčení klasici typu Bruce Naumana, i když právě on v pavilónu USA patřil k těm lepším, zejména díky variacím na možnosti gestikulace lidských rukou, což mezinárodní porota ocenila Zlatým lvem.

Vše, co se odlišovalo od obecného trendu, přijímal člověk v národních pavilónech jako malý zázrak. V Giardini di Castello to byl třeba pavilón Polska, kde Krzysztof Wodiczko evokoval realitu umně promyšleným videem. Dojem byl takový, že stojíte v prázdné jízdárně a přes mléčné sklo pozorujete příběhy běžného dne odehrávající se venku. Umělecký veterán, který na bienále vystavoval už v roce 1986, zaujal imaginací a tvořivostí. Pohříchu jemu podobných tu bylo málo. Výjimkou byli snad jen Italové.

Sedmatřicetiletý Ital Aron Demetz tu měl sochy ze dřeva, jejichž obličeje byly pokryté jakousi pryskyřicí, a z této kaše zářily jako živé lidské oči. Ještě pozoruhodnější byla Privátní zahrada, kterou vystavil jeho kolega devětatřicetiletý Giacomo Costa.

Na první pohled měl člověk dojem, že to jsou fotografické fólie zachycující torza moderních budov, kterými prorostla vegetace, tak jako mayskými městy prales, ale ve skutečnosti to vše bylo s obrovským citem namalované na průsvitnou fólii. Jako by z hrobu vstal nedávno zesnulý Andrew Wyeth, mistr amerického magického realismu.

Italský pavilón byl přímo součástí mezinárodní expozice, kterou v benátském Arzenálu připravil švédský rodák Daniel Birnbaum, rektor Staedelschule v německém Frankfurtu nad Mohanem. Co tu vystavil, bylo v mnoha ohledech velmi inspirující, a snad jen renomovaný historik umění Harald Szeemann zaujal před několika lety na Benátském bienále ještě kreativnější podívanou.

Díla, jaké tu měli Lygia Pape, Michelangelo Pistoletto, Sara Ramo nebo Paul Chan, budou asi nejčastěji reprodukovanými ukázkami třiapadesátého ročníku. Lze obecně konstatovat, že právě Daniel Birnbaum zachránil letošní Benátské bienále před nudou a prázdnotou tzv. „bienálního umění“.

Kéž by měl i mezi kurátory národních expozic příště víc následovníků!