Článek
Shakespearův Macbeth z roku 1606 se nemusí týkat jenom dávného stejnojmenného skotského krále, jinak prý oblíbeného muže, z něhož dramatik udělal uzurpátora. Možná byl vlastně prvním postmodernistou, který původní obraz využil k určité formě parodie. V případě Nesbøho pokusu se tím vším nechal víc než inspirovat. Jeho Macbeth je opravdu stvůra.
Pravda, děj zasadil do špiček policejního sboru fiktivního města. Původní skotský král Duncan je čestným nejvyšším policistou, chtějícím očistit život od nepravostí, zejména drog. Proto je ho třeba nechat zavraždit, což je pro Macbetha, jinak šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, úkol podmiňující jeho profesionální a společenský vzestup. I tady existuje nikoli manželka Lady Macbeth, ale pouhá Lady, majitelka kasina, považovaná všemi za Macbethovu ženu.
I Banquo, v případě Shakespeara i Nesbøho jeho nejbližší přítel, má syna Fleance. A Mackduffe, vládce Fife, se v Nesbøho případě mění v Duffa, mající v jisté čtvrti Fife rodinné sídlo s manželkou a dvěma dětmi. Shakespearova čarodějnice Hekaté se v podání norského bestselleristy mění v pana Ruku, zvaného Hekate, vládce drogového podsvětí. Ten spolu s relativně nezávislým starostou Tourtellem vládne městu.
Reklama vše nezajistí
V případě Nesbøho jde, podobně jako u J. K. Rowlingové oslňující Harrym Potterem či E. L. Jamesové s jejími sexuálními experimentátory, o další megastar zajišťující mimořádný zájem čtenářů a tím i mimořádné zisky. Jinak by Nesbøho drama nevyšlo ve třiceti jazycích včetně češtiny v jeden den, tedy 5. dubna. U nás podobně jako v předcházejících případech i v exkluzivním šedesátiminutovém předprodeji hned o dnešní půlnoci, který se uskuteční na pražském Václavském náměstí v Neoluxoru.
Norská média však vědí dopředu: „Jo Nesbø + Shakespeare = čistý dynamit. Obři se někdy vztyčí proto, aby ukázali svou velikost. To udělal Nesbø s Macbethem, je to husarský kousek nejúspěšnějšího norského autora krimi.“ Na místě by však byla větší skromnost.
Nejde nakonec o tolik očekávaný děj, který je více než méně inspirovaný Shakespearem a zápletkami vycházejícími z jeho pohledu do nitra člověka. Chybí autorův důraz na vztah otce k dětem. O některé jeho hrdinové přijdou a neustále se trápí, co udělali špatně, jiní je vychovávají k čestnosti, další potomci jsou příčinou bezcharakterního jednání rodiče, který si svou ničemnost omlouvá péčí o budoucí generace.
Ne každý je jako Nesbøho Malcolm, v případě Shakespearově nejstaršího Duncanova syna, tady Macbethova kolegy, nositele étosu policejního šéfa Duncana. Který se i pod těžkým tlakem postaví na odpor.
Meze předem dané zápletky
Vraždí se dýkou, pistolí, samopalem, pálí se z kulometu. O život se připravují ani ne tak lidé, jako spíš postavy byvšího či možná budoucího děje. Lidský život v rukou policejního tyrana nemá žádnou cenu. Je jen překážkou k rostoucí moci v případě těch, kdo se nechtějí podvolit.
Co je norskému prozaikovi možno přiznat kladného, je aktualizace děje vůči odpovědnosti médií, vlastně každému občanovi, i když závěrečný útok na baštu Macbetha podniknutý čestným zbytkem policistů, hasičů a jednoho mariňáka působí spíš jako z divadelní šmíry než z dramatikova pera. Je možné o tom psát, protože nejde o detektivní příběh, ale o variaci na společenské drama. Ukazují se tak meze předem dané zápletky spějící ke konci.
Dá se říci, že si čtenář počte, byť si neustále klade otázku, jak se takový člověk může ocitnout na špici policejního sboru, jehož hlava v případě starostovy smrti nebo po vyhlášení výjimečného stavu získává absolutní pravomoci. Projevují se tak meze postmoderního přístupu k tématům vypovídajícím o jiných lidech a jiné době. Tedy v souladu s logikou nejen děje, ale i uvěřitelných vnitřních vášní zúčastněných osob. Reklamní boom jistě přispěje ke kasovnímu úspěchu. Ten nic nezmění na tom, že se čtenář bude stejně vracet k předcházejícím originálním dílům norského spisovatele, zaručujícím literární kvalitu.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: