Článek
Stoppardova hra je inteligentní, vtipná, ale pro diváky i herce náročná. Jak jste se s tím při zkoušení vyrovnávali?
Když jsme text dostali poprvé do ruky, zdál se nám velmi složitý. Teprve postupně jsme v něm díky režiséru Radovanu Lipusovi začali objevovat jak humor, tak především jistou šifru nebo metaforu lidského chování a vztahů. V ní by měli diváci rozpoznat to, co sami důvěrně znají – kdy a za jakých okolností jsou lidé schopní se vzájemně otevřít, uvěřit si, potkat se na stejné vlně. A to nemluvím o rovině, v níž text nabízí srovnání lidského jednání s principy kvantové mechaniky. Tohle všechno – a ještě něco navíc – musíme my herci předat divákům co nejsrozumitelnější a divadelně nejpřitažlivější formou.
Jak si rozumíte s Elizabeth Hapgoodovou, která chce být agentkou nejvyšší kvality a zároveň dobrou matkou malého syna?
Jako herečka i matka jí rozumím až moc dobře a doufám, že nebudu sama. Vždyť žen, které se pohybují v ryze mužském prostředí ve velmi náročné profesi, je dnes plno. Všechny dobře znají vyčítavý pocit, že nemají na své děti dost času a že jim přes chůvy a jiné super služby zůstávají hodně dlužné.
Hapgoodová coby agentka si navíc uvědomuje, že její dítě se snadno může stát rukojmím jejího postavení. Takže se mezi tím vším složitě pohybuje, někdy ji to hodně trápí, někdy to trošičku vytěsní. Být mámou a agentkou je fakt hodně těžké.
Jaké byly zkoušky pro jedinou ženu uprostřed mužských kolegů?
Naprosto luxusní. Ale nejen tím, že jsem byla jediná žena mezi vynikajícími kolegy, jako jsou Jiří Dvořák, Svatopluk Skopal, Jan Šťastný, Pavel Batěk a další. Myslím, že se nám podařilo dát dohromady partu lidí, kteří se dobře znají a kteří na sebe maximálně slyší. A režiséra, který textu i hercům výborně rozumí. Věřím, že to diváci poznají.