Článek
Výstava nazvaná Každý den odvahu nabízí až do 4. října více než stovku maleb. Její jádro tvoří obrazy, které zachycují celé poslední století: od sklonku Rakouska-Uherska přes druhou světovou válku a vítězství komunistického režimu až k našim dnům a nejnovějšímu cyklu věnovanému Václavu Havlovi.
Z pláten na počátku této historické cesty shlížejí císař František Josef I., císařovna Sissi, následník trůnu František Ferdinand d’Este i první československý prezident Tomáš G. Masaryk. Z jedné strany je pak obklopují obrazy inspirované deníky autorova dědečka legionáře, z druhé je sledují potomci našich významných šlechtických rodů, jako jsou například Kolowratové, Czerninové nebo Lobkowizcové, kteří se v 90. letech začali vracet do českého veřejného života.
Jak portréty dnešních šlechticů, tak obrazy z legionářského, habsburského a masarykovského cyklu předznamenaly v závěru 80. a v první polovině 90. let autorův celoživotní zájem o otázky osobní a kolektivní identity i klasické malířské žánry. K nim se řadí už zmíněný portrét, který měl po staletí ve výtvarném umění významnou pozici, ale v posledních desetiletích ji ztrácí.
„Divák pozná i mnoho výjimečných či kontroverzních osobností, které Císařovský programově namaloval v rámci svého předsevzetí restituovat portrétní malbu v Čechách,“ upozorňuje kurátor výstavy Martin Dostál.
K zářivě pestré paletě
Tomáš Císařovský se často inspiruje fotografickými předlohami, používá je však volně, pouze jako studijní materiál, a nesměřuje ani k realistické malbě. Charakteristická je pro něj naopak výrazná stylizace figur, kdy postavy a jejich gesta někdy působí až toporně, a pracuje s pečlivě volenou barevností, mnohdy výrazně zjednodušenou.
První obraz ze série věnované životu a prezidentskému období Václava Havla.
Například obraz Milenec v Praze líčí nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, jak z balkonu s úšklebkem sebevědomě obhlíží panorama města, převážně v hřejivých rezavých odstínech. Občasné žluté a fialové podtóny však dávají nostalgicky zbarvenému výjevu temně znepokojivou atmosféru. Naproti tomu z obrazu říšského protektora Reinharky da Heydricha, který se pokouší doběhnout útočící výsadkáře a rozlícený běží vstříc divákovi, sálá díky velkým plochám ostře žluté a fialové zpupnost a vztek. Žádný příznak skrytého nebezpečí jako v případě milence české herečky Lídy Baarové, ale jasná, otevřená hrozba.
Císařovský se mnohdy noří až do téměř monochromatické škály, jako třeba v portrétu Gustava Husáka se zajícem, jindy se naopak otevírá až psychedelicky pestré zářivé paletě. Barvy svítí z dvojportrétu amerických zpěváků Lou Reeda a Deana Reeda, kde se pod prostou slovní hříčkou symbolicky sešly dva propastně rozdílné světy upomínající na období studené války, i z mnoha figurálních násilných či erotických scén, které si zachovávají tajemství a mnohoznačnost.
Havlovská ikonografie
Jemně pastelové i svítivé jasné barvy charakterizují také cyklus ze života Václava Havla, kdy jejich účinek umocňuje absence malířského podkladu. Obrazy působí, jako by je malíř poskládal z drobných dílků, které rozložil přímo na holé plátno. Připomínají naivní hravou vystřihovánku, ale evokují také středověkou křesťanskou ikonografii.
„Doba postupuje a čas prezidentování Václava Havla se už stává minulostí, dnes je to už poměrně chladná záležitost. Proto si můžu jeho příběhy, epizody z jeho života vzít a ve svých obrazech s nimi dobře pracovat,“ říká k havlovskému cyklu autor a upřesňuje, že dnešní atmosféra ve společnosti už mu poskytuje poměrně svobodný prostor.
Závěrečný obraz ze série věnované životu a prezidentskému období Václava Havla.
Cyklus otevírá scénou, kde si malý Vašík hraje pod stolem v kavárně, zatímco dospělí tančí. Zmíní všechny zlomové okamžiky i důležité osobnosti, manželku Olgu, Ivana M. Jirouse i dalajlámu, v zářivě modré vylíčí setkání s kapelou Rolling Stones. Série pak vrcholí jakýmsi „nanebevstoupením“. Havel tu sedí za psacím stolem v oblacích, které připomenou románský obraz Ježíše v mandorle i orientální mandalu obklopující božstvo.
Na sklonku tisíciletí se Císařovský začal věnovat také krajině, kterou se do té doby téměř nezabýval. Dokonce i prostor kolem figurálních motivů ve svých obrazech vždy potlačoval, většinou jej nahrazoval pouhou barevnou plochou. Krajina ho prý jako malíře vždy přemáhala svým neuchopitelným rozměrem, a tak měl nejraději úzká místa podél cest nebo na jejich samém konci.
Návštěva jihoamerického Peru však hodně změnila: rozlehlá džungle a vysoké hory přinesly silný zážitek s pocitem absolutna a ovlivnily nejen budoucí malířské náměty, ale i kolorit pláten. V jednom rozhovoru s kurátorem Martinem Dostálem vzpomíná, že díky Peru začal malovat hutnějšími barvami: „Všudypřítomné bláto má úžasně intenzivní barvu pro malířské oko, s neuvěřitelnou škálou odstínů…“
A v zemi, kde se nad šestitisícovými vrcholy kupí mračna z Pacifiku, až připomínají kontinent, prý také poprvé uvěřil, že by ve své tvorbě mohl spojit krajinu s figurou.
Může se vám hodit na Seznamu: