Článek
Kaurismäki je autorský filmař, který se stal národním symbolem Finska asi jako vodka. Jeho poslední milostná romance je seversky temná, teskná a mrazivá a jde v ní o lásku, která nebyla ani tak nešťastná, jako spíše zcizena za zištným účelem. Světla v soumraku byla loni uvedena v soutěži na festivalu v Cannes a tvoří závěrečný díl Kaurismäkiho volné trilogie, jejíž dva předcházející filmy, Mraky odtáhly a Muž bez minulosti, jsme viděli i v našich kinech.
Nespojuje je nic jiného než příběhy posledních mužských romantiků na této zemi. Až se zdá, jako by jeho filmy hrdinů, toužících po svobodě a po štěstí, dokládaly postupný úpadek světa. Zápletku nového, poměrně zhuštěného filmu s poeticky znějícím názvem nalezneme snadno i v naší nepoetické realitě - v případech podvodného bytového investora nebo vytunelování peněžního fondu. Mohla by se odehrávat všude tam, kde se svět globalizace a podnikání stává běžnému člověku zcela nesrozumitelný a jako takový nekontrolovatelný zákony.
Svědčí mu prostředí, v němž se rozpadá společenství a zaniká solidarita a důvěra mezi lidmi, zatímco kolem létají sobecká individua ženoucí se za tím, jak druhého napálit a oškubat.
Kaurismäkiho hrdina je ovšem nejen outsider, ale i romantik, proto jeho příběh převyšuje všechny obyčejné lumpárny, které se dočteme každý den v novinách. Noční hlídač Koistinen (Janne Hyytiäinen) přichází o všechno a končí ve vězení proto, že se bláhově zamiluje. Kvůli atraktivní ženské se nechá vtáhnout do hry, kdy se stane nevědomým komplicem krádeže šperků, aniž by ho napadlo, že je využíván.
Řeklo by se, že by se po takovém zjištění mohl snadno pomstít, ale osamělý chudák tomu stále nemůže uvěřit, ani nesvede nic udělat, natož přestat milovat. Co má taky smysl na světě, kde druzí čachrují s city a s láskou, aby se domohli peněz. Obraz, jaký maluje na plátně Kaurismäki, není zrovna veselý, ač vypadá průzračně a nabízí pravou finskou melancholii. Celý svět je líčen jako syrové, nehostinné místo, po němž chodí osamělci, zoufalci. Postojí, dají si vodku, prohodí pár slov, jinak mlčí a autor se všemi trpně soucítí. Ovládá je letargie, ztracené naděje i bláhové iluze a také chladná strnulost - tohle strohé společenské dekorum, v němž se lidé marně snaží vyjádřit byť i svůj vztek, bezmocný smích nebo výčitky.
Stačí chvilková nepozornost a váš život ovládne cizí spiknutí nebo skrytý zločinec - vy to musíte vytrpět až do konce, protože jste čestní, věrní, opravdoví. Kaurismäki má přesto na závěr schované jedno překvapení. Jako by říkal, že člověk na dně si někdy uvědomí, že měl štěstí celou dobu na dosah, ale nevšiml si jej. Film to není rodinný, ani vhodný do veselého novoročního vykročení, ale stojí za to, je vřelý, lidský a celý vás pohltí.
Světla v soumraku, Laitakaupungin valot, Finsko (2006), 78 minut. Scénář, střih a režie: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, hrají: Janne Hyytiäinen, Maria Heiskanenová, Maria Järvenhelmnová, Ilkka Koivula.