Článek
První české vydání Návratu karavel vyšlo v roce 1988. Nyní ho v překladu Marie Havlíkové znovu vydává Garamond. Antunes patřil k hvězdám letošního ročníku pražského Světa knihy.
Říkáte, že vaším domovem je země Čechova, Beethovena, Vélasqueze. Jak se vám žije ve dnešním světě?
V mé zemi žijí lidé, které obdivuji a mám je rád. Mozart nebo třeba Emil Zátopek. Má žena, když se pohybuje hodně rychle, říká, že běhá jako Zátopek. Narodil jsem se v zemi, kde neexistoval rasismus. To je pravda. Nechápu žádnou formu rasismu, aktivity skinů. Nikdy jsem je nechápal.
Moji prarodiče, němečtí židé, našli před druhou světovou válkou v Portugalsku útočiště. Necítili k nikomu nenávist a já jsem jejich pohled zdědil. Stejně jako můj otec – lékař. Pro mě se to změnilo během války v Angole, kam jsem počátkem sedmdesátých let narukoval. Poprvé jsem tam slyšel slovo černoch. Když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že ve mně zemřely všechny city. Důležité jsou pro mě lidské kvality člověka.
Během koloniální války v Angole jste si uvědomil, že Evropané zničili celé vyspělé africké civilizace. Cítil jste za to nějakou odpovědnost?
Naučil jsem se tam chápat podobu africké kultury. Ty civilizace měly podobu kamene, přesto byly zničeny. Byli to dobří lidé, kvalitní, a přesto skončili. Dělal jsem hrozné věci spolu s lidmi z mé komunity. Přitom jsme nebyli žádní sadisté, ale páchali jsme děsivé násilí. Bylo nám všem kolem dvaceti let, na všechno jsme se dívali s úžasem otevřenýma očima. Bylo to celé podivné.
Desetitisíce vojáků trpí stále postválečným syndromem. Je to hrozné, když si uvědomíte, že existoval váš život před válkou a po ní. Těžko se to dá vysvětlit.
Do války v Angole jste se dostal jako student medicíny, po návratu jste studia dokončil. Pomohla vám praxe psychiatra vyrovnat se s válečnými zážitky?
Mám rád Dostojevského, který dokázal hledět hluboko do duše člověka. Je to podivné. Každý člověk je osobnost sama o sobě a problém schizofrenie se nedá řečmi vyřešit. Co vůbec víme o mozku? O vztahu mozku a žaludku, například? Lidská mysl se dá napravovat velice pomalu. Mnohé reakce lidí jsou pro nás překvapením.
Co si myslíte o migraci mladých lidí z Afriky do Evropy? Není to důsledek předchozí koloniální politiky?
Kolonialismus vytvářel ve společnosti až kastovní rozdíly. Byli lidé hodně bohatí a hodně chudí. Je to nakonec zkušenost z osidlování Ameriky nebo i z dob Sovětského svazu. Můj kapitán se po revoluci stal ministrem zahraničních věcí a navštívil někdy koncem sedmdesátých let Moskvu. Setkal se i s Brežněvem a říkal mi: To si nedovedeš představit. On má desítky automobilů od sportovních vozů po nejluxusnější limuzíny.
Je to směšné. I proto z bývalého Sovětského svazu lidé utíkali. Chtěli zkusit něco jiného. Okusit jiný chleba.
Vraťme se k literatuře. Mluvil jste o Zátopkovi. Co vás zaujalo z české literatury?
Směju se často literárním kritikům. Třeba ve Francii hodně psali o Bohumilu Hrabalovi, že akorát pije pivo. A Kundera že holduje alkoholu.
Vždyť jsem četl jejich knihy. Hrabal nebyl žádný opilec, musel velmi tvrdě pracovat, aby napsal všechno své dílo.
V románu Návrat karavel vám vztah muže a ženy posloužil jako obraz vztahu mezi válčícími stranami. Opravdu to vidíte tak, že obě pohlaví mezi sebou bojují?
Je to komplex problémů. Narodilo se nás šest bratrů. S maminkou jsme o tom často hovořili. Ženu mění narození dítěte. Dává život a potom umírá. Všimněte si, jak se změní její tvář, když se podívá na své dítě. Ale i můj život proměnilo narození dětí. To všechno spolu souvisí.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: