Článek
Umění černobílého fotografického portrétu patří (spolu s aktem) k nejtěžším uměleckým disciplínám. Nejde totiž jen o to, zachytit obličej člověka, ale především dokázat vyjádřit jeho povahu, charakter a možná i životní osudy. Jde v zásadě o psychologický portrét.
Vnější pozorovatel by z něj měl vycítit, kdo se na něj z obrazu dívá. A mělo by mu to pomoci k navázání symbolického vzájemného kontaktu. Vácha přistupuje k fotografovaným osobnostem s respektem a ukazuje je s noblesou. Vytahuje na povrch jejich kladné stránky a negativní se naopak snaží zasouvat do dalších latentních plánů.
Dobrým příkladem je snímek (z roku 1969) spisovatele Ladislava Fuchse, který byl vytvořen v době jeho hospitalizace v bohnické léčebně. Tvůrce nešel po prvoplánové senzaci, nechtěl naplno akcentovat lidské utrpení. Fuchs má na tváři mírný úsměv. Na krku šálu a jeho proužkovaný župan vypadá spíše jako sako od Armaniho než ústavní prádlo.
Ovšem hluboký smutek v očích spisovatele Oty Pavla je už nepřehlédnutelný, stejně jako intenzivní zamyšlenost sochaře Olbrama Zoubka. František Čuňas Stárek je naopak charakterizován expresivním gestem. Jeho ruce samy za sebe vyprávějí příběh a grimasa ve tváři ho už jen vsadila do uzavřeného cyklu.
Mírně nesmělý úsměv mladičkého Václava Havla symbolizuje obyčejnou lidskou slušnost a přivřené oči fotografa Josefa Sudka zase schopnost vidět v pravý čas ty správné věci kolem sebe.
Tím, že Vácha v drtivé většině rozostřuje pozadí a klade důraz především na detaily tváře, vytahuje figuru do popředí a v podstatě nám jí dává vizuálně v plen. Ale v životě je vždy něco za něco.
Výrazný oční kontakt, který s většinou portrétovaných máme, na nás přesouvá část jejich osudů. Senzitivní člověk má zkrátka pocit, že se ho životní peripetie lidí na snímcích nějak dotýkají a vlastně ho i ovlivňují.
| Pavel Vácha: Sedmdesát pět portrétů |
|---|
| Rabasova galerie Rakovník, do 13. září |