Portrétování Stalina

Stalinovi, zběhlému studentu teologie, bylo tehdy třiačtyřicet let a dral se nezadržitelně k moci, i když ještě zůstával ve stínu Lenina. Andrejevův akvarel v chvatu popsal poznámkou: „Ucho svědčí o tom, že umělec nezvládá anatomii. J. Stalin“. Portrét, nakreslený příliš pravdivě, ho iritoval a to byl umělec ještě dosti shovívavý, protože na obličeji jen trochu naznačil stopy po neštovicích, které jinak byly na Stalinově tváři výrazné, což dokládají necenzurované filmové dokumenty.

Stalin sice vyžadoval realistické umění pro masy, ale co se týče opravdového realismu ve vztahu k vlastní osobě, byl velice ostražitý. Andrejevova kolorovaná kresba ho dokonale poučila o tom, že na výtvarníky si musí dát pozor. Chtěl být zobrazován v idealizované podobě, asi tak jako umělci kdysi zobrazovali cara nebo malíři ikon Krista. Nejvýstižněji to vyjádřil v roce 1935 Lev D. Trockij, když v exilu prohlásil, že stalinská byrokracie stvořila obludný kult vůdce, který se měl svými vlastnostmi podobat bohu.

Stalin jen málokdy přišel na nějakou výstavu. Výjimkou byla expozice k 15. výročí zrodu Rudé armády, pořádaná v Moskvě v roce 1933. Když tam uviděl svoji podobiznu, prý se jen pousmál. Zaujaly ho obrazy, kde nebe bylo namalováno živě, lidé byli jako živí a příroda vypadala jako živá. Víc z něj jeho nohsledi, co se týká estetiky, nedostali. O jezdeckém portrétu pozdějšího maršála Vorošilova prohlásil: „Živý člověk a i kůň jako by byl skutečný.“

Požadavek, aby umění bylo realistické a zobrazovalo vše jako živé, pochopitelně předpokládal, že umělci budou malovat podle modelu. To byla zavedená akademická tradice. Problém však byl v tom, že Stalin po své zkušenosti s Andrejevem něco podobného zásadně odmítal. Výmluvou bylo, že na takové rozmary nemá čas, protože každou hodinu a minutu svého života usilovně pracuje ve prospěch bolševické strany a komunismu.

Když nemohl Stalin, nemohli ani ostatní. Nechtěli na sebe upozornit, aby nebyli obviněni, že proletářskou skromnost vyměnili za buržoazní nabubřelost. Umělci si mnohé museli naprosto vymýšlet. Stalinské malířství tak nebylo jen potěmkinovskou vesnicí, neboť skutečnost líčilo v růžových barvách, ale teatrálnost, vyumělkovanost a nepřirozenost jeho realismu byla v mnohém daná i tím, že tvůrci prostě neměli kontakt s realitou. Navíc mnozí z nich byli výtvarně podprůměrní.

Umělci zahlédli Stalina většinou jen z dálky při oficiálních slavnostech, jeho tvář znali z retušovaných fotografií nebo z filmů, kde vůdce hráli pochopitelně herci. Spoléhali se také na dobová svědectví, která ale byla neobjektivní. Když se horník Stachanov ocitl tváří v tvář Stalinovi, srdce se mu rozbušilo tak, že dojmy ze setkání dokázal vyjádřit jen mlhavě, ale o to více pateticky. „Stalin vypadal jako torzo odlité z jedné formy, hlava a mohutný krk, klidná tvář, ale s rázným výrazem,“ poznamenala si jedna z ruských etnografek, které se poštěstilo dostat se na malou chvíli přímo k vůdci mas.

Tvrdí se, že Stalin pózoval po dvakrát malíři Isaakovi I. Brodskému, ale syn umělce to v pamětech rezolutně odmítal. Jeho otec sice na žádost Vorošilova dvakrát přijel z Leningradu do Moskvy, protože se zdálo, že Stalin souhlasí s portrétováním, ale nakonec z toho nikdy nic nebylo. Ví se, že po vítězství nad Hitlerem měl Stalin osobní zájem, aby jeho portrét vytvořila slavná sochařka Věra Muchinová, ale k tomu nedošlo, protože jejím požadavkem bylo, aby jí vůdce stál dlouhé týdny modelem, na což nebyl čas.

I když sezení, jehož výsledkem by byl reálný portrét Stalina, se asi nikdy neuskutečnilo, pár umělců se dostalo do samé blízkosti vůdce. Trojice malířů Issak I. Brodskij, Alexandr M. Gerasimov a Jevgenij A. Kacman (mimochodem švagr suprematisty Maleviče) byla 6. července 1933 pozvána na Stalinovu daču, jak se říkalo letoviskům, a cílem setkání bylo popovídat si o umění. Vše zprostředkoval maršál Vorošilov, který patřil k významným mecenášům stalinského umění.

Kreslit během setkání umělci nemohli, takže se každý z nich snažil co nejvíce si vrýt do vizuální paměti Stalinovy rysy. Nic to ale neubralo na idealizaci. Nikdo z malířů se neodvážil prozradit, že Stalin je až překvapivě malý, že má poďobanou tvář po neštovicích, je částečný invalida, protože s levou paží může jen těžko hýbat, a že výtvarnému umění vůbec nerozumí.

Navzdory tomu všemu byly Sovětský svaz a po válce i jeho evropské satelity zaplaveny podobiznami Josifa Vissarionoviče Stalina. Jak vlastně vznikaly?

Vzorovým příkladem budiž akce, kterou v roce 1937 podniklo nakladatelství Iskusstvo s cílem získat předlohu pro reprodukce Stalinovy podobizny, které by se šířily v masovém nákladu. K uzavřenému konkurzu vyzvali patnáct umělců. Každý z nich dostal retušované Stalinovy fotografie, které poskytla redakce Izvěstijí. Bylo pro ně připraveno i speciální promítání filmů o Stalinovi, hraných i dokumentárních.

Vítěz inkasoval 15 tisíc rublů, a navíc z budoucího nákladu půl miliónu reprodukcí měl dostat 5 procent ze zisku za každý prodaný kus. S konkurzem souhlasilo 12 umělců, kteří okamžitě dostali peníze na výdaje spojené s přípravou díla. Výsledky byly poté vystaveny v Treťjakovské státní galerii. Porota neudělila první cenu. Šlo o alibismus, kdyby se sám vůdce později ohradil vůči výsledku. Takže druhé místo s odměnou 10 tisíc rublů obsadil Alexander M. Gerasimov, pozdější prezident Akademie umění SSSR. Jeho portrét Stalina se stal předlohou pro kopírování.

Podobné konkurzy se pravidelně opakovaly, běžné byly i návštěvy různých uměleckých komisí přímo v ateliérech, kde se vybíraly vhodné obrazy. Na Stalinovi se dalo vydělat. Jeden z gruzínských malířů se později chlubil, že za obraz mladého Stalina inkasoval 45 tisíc rublů v době, kdy láhev dobré vodky stála 20 rublů.

Na základě takto získaných předloh se dělaly rozmnoženiny dvojího druhu. Buď šlo omalované kopie, které prováděli řemeslníci, nebo o průmyslový tisk počínaje velkými plakáty a konče malými poštovními známkami.

Než se ale začalo s reprodukcemi, procházela originální předloha ještě sítem několika dalších kontrol a ona už idealizovaná tvář Stalina byla ještě dále retušována. Pracovaly na tom stejné dílny, které retušovaly i oficiální fotografie. Výsledkem byla dokonale vyhlazená tvář Stalina, která působila, jako by byla z gumy nebo z vosku.

Vedle obrazů existovala i nadprodukce soch. V roce 1940 při kontrole jedné z moskevských dílen, kde se sochy odlévaly, bylo inventárně zaznamenáno 449 soch celého Stalina a 139 poprsí Stalina, vedle toho tam bylo 168 Leninů, 36 Marxů a 32 Engelsů. Portrét šéfa tajné bezpečnosti Beriji nebo zavražděného bolševika Kirova se tam vyskytoval po padesáti kusech.

Vyobrazení vůdce se stále opakovalo v zavedeném schématu, navzdory proklamované dialektice a nezadržitelnému historickému vývoji. Sedmdesátiletý Stalin na obrazech a sochách vypadal jako životaplný čtyřicátník z dob, kdy se ujímal vedoucího postu v komunistické straně.

Na základě této ikonografie zachytil Stalinovu tvář i Pablo Picasso na kresbě, která byla otištěna v Paříži 12. března 1953, pár dní po Stalinově smrti, na první straně časopisu Les Lettres Francaises, kde šéfredaktorem byl spisovatel Louis Aragon. Dokonce i sekretariát Francouzské komunistické strany proti tomu oficiálně protestoval!

Po nástupu Nikity Sergejeviče Chruščova a po jeho kritice kultu osobnosti se mnohé změnilo a sovětský stát věnoval nemalé finanční prostředky na postupné odstraňování Stalina z veřejného prostoru. V samé podstatě se ale nic nezměnilo. Jen jeho místo zaujali klasikové marxismu-leninismu, zejména Vladimír Iljič Lenin, jehož podoba byla idealizována neméně než portréty Stalina. Občas ale nastala i Stalinova renesance v Rusku i v jeho satelitech.