Článek
Do pomyslného národního panteonu Luisa Landová-Štychová patří již jen tím, že se 14. listopadu 1918 stala jednou z osmi historicky prvních poslankyň nejvyššího zákonodárného sboru, Revolučního národního shromáždění.
Měřeno z historického odstupu patřila v této osmičce pionýrek k té polovině, o níž se nedá říci, že by byla pouze do počtu. Zatímco ale Alice Masaryková, Božena Viková-Kunětická a Fráňa Zemínová jsou relativně známy díky historickým pracím, které jim byly věnovány, Luisa Landová-Štychová svého životopisce našla až nyní.
Dosavadní nezájem o její osobu je zvláštní i vzhledem k tomu, že se dotkla mnoha v současné době aktuálních problémů a historikům zanechala neuvěřitelně rozsáhlou archivní pozůstalost. Její deníky, dopisy, rukopisy a další materiály zabírají v Národním archivu 175 kartonů.
Puritánka pro volnou lásku
Luisa Landová-Štychová byla podle autora téměř celoživotní outsider, člověk, který dlouhodobě trpěl komplexy méněcennosti a nedocenění. To se promítlo i do její fyziognomie: v knize najdeme několik desítek jejích fotografií z různých fází života, ale pouze na jedné se trochu usmívá.
Narodila se v lednu 1885 jako Aloisie Vorlíčková, v dospělosti si křestní jméno pofrancouzštila a k vyvdanému příjmení Štychová (původně Štichová) začala připisovat rodné jméno své babičky. Pocházela ze středních venkovských vrstev od Kolína, přesto až do stáří zápasila s nedostatečnými příjmy. Vychodila měšťanku a obchodní školu, koketovala s herectvím a před válkou se začala politicky angažovat mezi českými anarchisty.
Propagovala volnou lásku, což ale v její době znamenalo jen prostý fakt svobody vybrat si manžela. To se jí osobně podařilo a její manžel Jaroslav Štych (1881–1941) ji v mnohém ovlivnil, například svým zájmem o astronomii. Manželství ji ale ubíjelo.
Ve 30. letech psala o sňatku, z něhož se narodily dvě dcery, jako o největší hlouposti svého života. „Stala jsem se nehonorovanou služkou svého muže a pak své rodiny.“ Muže vnímala stereotypně jako bytosti ovládané chtíčem, podle autora nezažila potěšení ze sexu, který pro ni byl, podobně jako pro velkou část tehdejších žen jen zdrojem obav z těhotenství nebo pohlavní nákazy. Celý život pak chodila až puritánsky oblečená.
Do Revolučního národního shromáždění se dostala díky sérii náhod a sblížení anarchistické skupiny kolem Bohuslava Vrbenského, do níž patřila, s národními socialisty. Jako jedna z prvních mluvila o novém státě jako o republice, jako poslankyně pak prosazovala feministický program s řadou požadavků, které předběhly dobu. Zasazovala se například o legalizaci potratů nebo kvóty pro ženy v politické straně.
V roce 1920 obhájila mandát, její strana byla vládní a Bohuslav Vrbenský dokonce ministrem, cesty bývalých anarchistů s národními socialisty se ale brzy rozešly, a většina anarchistů včetně Luisy po neúspěchu samostatného politického subjektu vstoupila do komunistické strany. Za ni získala mandát ještě v roce 1925, na konci 20. let se však z vrcholné politiky stáhla kvůli pocitu nenaplněnosti a nervové chorobě.
Na druhé koleji
Tak jako pro mnoho dalších byl i pro Luisu komunismus otázkou víry. Zaslepeně milovala Sovětský svaz, který jednou navštívila, a přestože byla jinak odpůrkyní trestu smrti, nezviklaly ji ani Moskevské procesy.
Během sovětsko-nacistického spojenectví v letech 1939–1941 dokonce soukromě vyjádřila jisté sympatie k nacismu, proti kterému dříve bojovala, protože stejně jako komunismus usiloval o vybudování nového světa, na čemž by se podle ní i Češi rádi podíleli, pokud by je Němci tak násilně negermanizovali.
Po válce byla v KSČ odsunuta na druhou kolej, protože neměla žádné velké odbojové zásluhy ani netrpěla v koncentráku. Naopak celá její rodina měla velký škraloup, protože manžel jedné z jejích dcer byl zubař německé národnosti, jenž se za války z oportunismu přihlásil dokonce do NSDAP.
Angažovala se zejména v Československé astronomické společnosti a Svazu občanů bez vyznání. Její názory se po roce 1948 podivuhodně radikalizovaly, kritizovala například to, že komunistický režim dle jejího názoru nepotíral náboženství dost důsledně.
V důležitých věcech však byla naprosto konformní se stalinským systémem, přičemž v této rétorice v podstatě zamrzla a nebyla schopná ji revidovat ani v 60. letech (o tom, jak se stavěla k sovětské invazi v roce 1968, nemáme prameny, ale její dcera, manželka onoho zubaře, jenž byl za války v nacistické straně a pak ošetřoval zuby komunistickým prominentům, patřila k „vítačům“ bratrských vojsk).
Postupně ztrácela vliv jak v astronomické společnosti, kterou ovládli odborníci, tak i mezi organizovanými ateisty, jejichž svaz byl sloučen s jinými podobnými spolky. Propagovala úspěchy sovětské vědy, zejména kosmonautiky, které jí byly dokladem nadřazenosti nad kapitalismem.
Odsuzovala sexuální revoluci 60. let na Západě: tvrdila, že když nás kapitalisté nemohou zničit vodíkovými bombami, snaží se nás rozvrátit svými sexbombami. Umanutě propagovala výstavbu takzvaných koldomů, které podle ní měly zbavit ženy tíže starostí o rodinu a domácnost. V seniorském věku dostala několik vysokých vyznamenání a nadprůměrný důchod, který ji poprvé zbavil existenčních starostí.
Stanislav Holubec napsal téměř vzorovou biografii angažované ženy, v níž dokázal skvěle skloubit analýzu její veřejné aktivity s pohledem na běžný rodinný a soukromý život. Snad to inspiruje k podobné práci i další autory, protože pozoruhodných žen, které chybí v učebnicích historie, je téměř nevyčerpatelné množství.
Stanislav Holubec: Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885–1969). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2021, 455 stran.