Porotce StarDance Jan Tománek: Bál jsem se, že budu soutěžící buzerovat

Na webových stránkách Českého svazu tanečního sportu se v roce 2005 objevil inzerát, že do nového televizního pořadu shání profesionální tanečníky. S manželkou jsme si řekli, že to může být příležitost se něčemu novému přiučit. Vůbec nás nenapadlo, kolik lidí to bude sledovat a že z toho během let vznikne ojedinělý společenský fenomén. Šli jsme na tříkolový casting a byli jsme vybráni oba.

První řada byla jednou velkou jízdou, finálový večer sledovalo snad dva a půl milionu diváků. Oba jsme pak tančili třikrát, já s moderátorkou Jolanou Voldánovou, modelkou Pavlínou Němcovou a skokankou Šárkou Kašpárkovou, manželka Kamila s desetibojařem Tomášem Dvořákem, s hercem Oldřichem Navrátilem a lyžařem Ondřejem Bankem.

Pokaždé se ukáže pestrá mozaika pohledů. Zdeněk Chlopčík je nestorem pořadu, má obrovskou autoritu, nebojí se naplno říct, co si myslí. Tatiana Drexler do toho vnáší emoce, kdyby mohla, udělá si z účastníků mateřskou školu a pečlivě se tam o ně bude starat.

Jako taneční trenér neustále říkám, co mí svěřenci nedělají dobře, a tak jsem měl strach, že budu soutěžící buzerovat. Proto se snažím nepoukazovat jen na to, co kdo pokazil, ale i na to, co se mi líbilo a co by měli udělat pro to, aby byli v příštím kole ještě lepší. A to tak, aby divák mé známce rozuměl. To taneční hantýrkou nejde.

Porotce není na zkouškách ani na generálce, poprvé vidí vystoupení v přímém přenosu a během dvou minut musí dát známku a ve třech větách formulovat svůj názor tak, aby z toho byl moudrý divák i pár, který hodnotí.

Jednou při minulé StarDance. Líbily se mi výkony Matouše Rumla a při valčíku jsem od něho měl velká očekávání, byl jsem přesvědčený, že to je tanec pro něho dělaný. Jenže se mu tolik nepovedl. Řekl jsem tehdy, že jeho výkon byl tristní. Hned jak jsem to řekl, jsem litoval. Když jsem v noci přijel z Prahy domů, manželka mi to taky hned vyčetla.

Je to výborně sestavená desítka tanečních párů. Moc se mi líbí věkový mix, od sedmdesátníka Pavla Trávníčka po zpěváka Miraie, kterému ještě není třicet. To nabízí zajímavé lidské příběhy a kontrasty, protože i o nich StarDance je. Kvalitou mě tahle řada překvapila, téměř všichni podávají výborné výkony, mají velký potenciál posunout se. To je důležité, když se výkony nevyvíjí, diváky to přestane bavit.

Mnohé v prvních kolech svazovala nervozita, až postupně odejde a zvyknou si na tlak přímého přenosu, budou tancovat líp a získají i větší jistotu v prezentaci.

Díky StarDance nabyl sebevědomí. Když dneska moje děti řeknou ve škole, že se věnují tanečnímu sportu, budí to víc obdiv než výsměch jako dřív.

Je to trochu dvousečné. Tím, že jsme teď známí, se k nám mnozí lidé bojí. Řeknou si: „My teprve začínáme, nepůjdeme do kurzu k Tománkům, to by bylo moc.“ Přitom s manželkou děláme nedělní kurz, kde učíme úplně od začátku, všichni se mohou cítit komfortně.

Hodně se za poslední dobu zlepšilo. S pýchou mohu říct, že tahounem je náš klub DSP Kometa Brno. Máme pět šest párů, které mají šanci prorazit na světových soutěžích. Pyšníme se, že se letos v září v Brně poprvé v historii pořádalo mistrovství světa ve standardních tancích. Zúčastnily se ho taneční páry ze čtyřiceti zemí. Dopadlo na výbornou, přišly se podívat přes dva tisíce diváků.

Zatím ano. Jsme rádi, že o to stále stojí. Je jasné, že čím jsou starší, tím chtějí být samostatnější. Z praxe vím, že ve vztahu rodiče a dítěte je hodně emocí a oddělit je při tréninku úplně nejde. Člověk musí dávat pozor, aby nepřeháněl, aby rodičovské ambice neměly navrch. Chtějí-li totiž rodiče víc než potomek, bývá to fiasko.

Bývá to přirozené, ale není to nezbytné. Má to i své mouchy: dělají si jeden na druhého větší právo, jsou k sobě otevřenější, což nemusí být plus, protože mají tendenci se hádat, a to bývá při tréninku komplikace. Pro mnohé páry je lepší zachovat si mezi sebou určitou bariéru, po tréninku si jít po svém, odpočinout si od sebe. U sportovních tanečníků je nakonec jedno, jestli spolu chodí, nebo žijí, při každém tréninku řeší společné překážky, nástrahy, radosti. Jsou vtaženi i do svých intimních vztahů, vědí o sobě stejně všechno.

Je to dáno tím, že se udržuje tradice tanečních. Vysoká úroveň našich plesů začíná tím, že si kluk jde v patnácti koupit s maminkou oblek do tanečních, děvčata si pořídí aspoň dvoje společenské šaty. To je start k tomu, že později pro ně bude samozřejmostí jít někdy na ples. Nepřestávám žasnout nad tím, kolik jich po celé republice je. Na mnoha jsem tančil a pokaždé jsem obdivoval, kolik práce za jejich organizací je, kolik lidí věnuje čas a energii na uspořádání jedné krásné společenské události.

Může se vám hodit na Zboží.cz: