Článek
Volná návaznost obou expozic může evokovat pomyslný souboj otce a syna, nebo také výtvarného umění a klasické fotografie. Základní otázka tedy zní, jakým způsobem obě tvůrčí metody přistupují ke skutečnosti a jakou estetickou formou mohou nejlépe zapůsobit na člověka. Ve všech případech umělci řeší především vzájemnou koexistenci barvy a světla. Jako by byl jakýkoli umělecký artefakt závislý na světelných podmínkách.
Tím však veškerá podobnost končí. Fotograf totiž musí světlo v danou chvíli vidět, zmáčknout spoušť a navěky obraz zamrazit. Malíř či sochař musí naopak počítat s tím, že i po vzniku díla bude hrát světlo významnou roli. Bude totiž v různé denní doby dopadat z různých úhlů na barevnou plochu a vytvářet v daný okamžik originální dojem.
Snímky Tomáše Janečka vznikají na toulkách přírodou (Podzim u řeky, 2016).
Tomáš Janeček je poutníkem přízračnou přírodou, všímá si mlžného oparu, který se snáší nad řekou, vnímá stíny, které vrhá rákosí a hledá v inverzní mlze neobvyklé tvary industriálního předměstí. Přesto jsou jeho možnosti do jisté míry omezené zobrazovanou skutečností.
Malíř Ota Janeček hledá vlastní svět fantazie (Louka, 1950).
Jeho otec Ota má mnohem širší pole působnosti. Může vymýšlet fantaskní světy (což dělá), hrát si s křivkami či liniemi a vynalézat nové vizuální dimenze. V podstatě není ničím omezen, kromě kapacity vlastní imaginace.
Ota Janeček často čerpal i z kubismu a expresionismu (Dvě buňky, 1983).
Tento pomyslný duel však nelze brát pouze tak, že fotografie prohrála na celé čáře. Spíše si musíme uvědomit, jakou schopnost mají oba umělecké styly, v čem tkví jejich silné stránky či handicapy. Ovšem také to, že v dnešní době často klasická i digitální fotografie a výtvarné umění smývají dříve danou ostrou hranici a pronikají jeden do druhého.