Článek
Životní příběh jednoho z nejslavnějších českých spisovatelů začínáte rovnou jeho smrtí. Proč?
Bývá to taková past na čtenáře, když se hned v úvodu řeší nějaké tajemství. Hrabalovou smrtí to pro mě všechno začalo. S jeho dílem jsem se seznámil, když mi bylo dvacet a když jsem studoval českou literaturu a bohemistiku.
Chtěl jsem se stát Hrabalovým překladatelem, ale většina jeho knih byla do polštiny přeložena už koncem osmdesátých let. Nakonec jsem došel k závěru, že budu raději psát o českých spisovatelích, a právě Hrabal byl pro mě tím nejdůležitějším.
Když v roce 1997 tragicky zemřel, napsal jsem pro Gazetu Wyborczu jeho portrét. A hlavním tématem byla jeho sebevražedná smrt. Stejně jako mnoho polských čtenářů jsem si kladl otázku, jak si mohl autor, který celou svou tvorbou obhajoval život, zvolit smrt pádem z pátého patra nemocnice.
Hrabalovo Kersko: Postřižinské pivo, svérázní turisté i pábení Jaromíra Hanzlíka
Ani v knize se netajíte přesvědčením, že to nehoda rozhodně nebyla.
Ano, jsem přesvědčen o tom, že JUDr. Bohumil Hrabal spáchal sebevraždu. Nemám o tom nejmenších pochyb taky proto, že pan primář, profesor Dungl, to všechno veřejně popsal.
Verze o nehodě vznikla kvůli tomu, že lékaři nechtěli mít problémy z toho, že jim pacient vypadl z okna, a policie, která do nemocnice přijela, nechtěla mít moc práce navíc. Tak všichni hráli pohádku o pádu při krmení holubů.
Toto je vaše druhá kniha o Hrabalovi. V čem je jiná než ta, kterou jste napsal před deseti lety?
Zejména v hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že v malé středoevropské zemi vznikne tak unikátní literární talent, jak to, že se právě u vás objevil spisovatel světového formátu.
Na co jste přišel?
Odpověď najdeme v sociologicko-historických reáliích. České země byly v posledních dvou dekádách devatenáctého století a na začátku dvacátého století nejvyspělejším územím rakouské říše. Byl tam soustředěn průmysl, tedy obrovské peníze, a také to, čemu se říká lidský kapitál. V porovnání s okolními zeměmi tam byla vysoká úroveň vzdělání a kultury.
Ve dvacátém století se velkých spisovatelů a mozků v českých zemích objevilo mnohem víc, někteří psali česky, jiní německy. Ty talenty měly dobré prostředí pro to, aby vyrostly. A propojení různých tradic, národů a kultur bylo inspirující. Kromě Hrabala, Kundery nebo Kafky musím zmínit třeba Milenu Jesenskou a částečně příběh Oty Pavla.
Jaký mají Poláci k Hrabalovi vztah? Jak ho čtou?
Na Poláky nejvíc působí Hrabalova afirmace života, jeho schopnost najít něco pozitivního v každém aspektu reality a dějin. I když píše o tragických věcech, udělá z toho až pozitivní příběh.
To je třeba případ Ostře sledovaných vlaků, kde je hlavní hrdina spíš antihrdinou, a přitom to není deprimující nebo depresivní. Každý si z knihy i filmu zapamatuje ty nejveselejší momenty, a to je celkem unikátní. Hrabal byl evangelista radosti života. Dějiny jsou podle něj příběhy obyčejného člověka, který jimi musí nějak projít za podmínek, na které nemá téměř vliv.
Obal knihy
Říká se, že v Hrabalových knihách si každý dokáže najít to své.
Je to jeden z těch autorů, který je velmi populární také mezi samotnými spisovateli. Pro mě je velice důležitý způsob, jakým vypráví. Hrabalův styl je originální, poznáte ho už po dvou třech větách. Často spojoval protikladné pojmy a hledal estetické napětí.
Ve svých knihách si vytvořil vlastní, svébytnou historii dvacátého století ve střední Evropě. Uměl jít proti oficiálním proudům do posledních měsíců svého života.
Když jste studoval Hrabalův život, objevil jste pro sebe něco překvapivého?
Spoustu věcí. Především jsem se snažil ukázat, že Hrabal si byl vědom všech intelektuálních i uměleckých světových proudů, které působily během jeho životní cesty. Když říkal, že je beatnik a že se cítí jako kumpán Kerouaka nebo Ginsberga, tak to myslel vážně. Když o sobě říkal, že je opožděný surrealita, myslel to taky tak.
Přitom mnoho lidí ho považuje za plebejského autora. Ve skutečnosti ale byl avantgardistou, a i když se zdál být druhým Haškem, ve skutečnosti byl velkým intelektuálem. Hrabal, Kundera i Havel si byli velice dobře vědomi toho, že nefungují jen v Česku, ale že jsou přinejmenším součástí evropské kultury. A tam hledali inspiraci. V tom je veliký rozdíl oproti současnosti.
Jak to myslíte?
Když čtu současné české autory, mám pocit, že nemají vůbec zájem o cokoli mimo Českou republiku, že i když píšou zajímavé věci, jsou často velmi nezajímavé pro lidi, kteří nežijí každodenním českým životem. V tom spatřuji slabost současné české literatury.
Vidíte podobné tendence v Polsku?
V Česku je ta tendence extrémně velká. Mohu to srovnávat. Polská literatura se během posledních let stala mnohem zajímavější, a to nejen v oblasti beletrie, ale i v žánru faktu.
Do značné míry je to kvůli tomu, že jsou Poláci světoběžníci, kdežto Češi zájem o svět ztrácejí. Je to vidět i na české kinematografii. Česká kultura se stává stále provinčnější, a to je veliká škoda.
To je dost příkrá kritika. Podle šéfa frankfurtského knižního veletrhu, který si vybral Česko pro rok 2026 jako hostující zemi, se daří hlavně mladším českým autorkám zaujmout nejen v Německu. Možná nová semínka přece jen zaklíčila.
Mám velikou radost, že bude Česko čestným hostem frankfurtského veletrhu. Je to veliký úspěch lidí z Českého literárního centra a Moravské zemské knihovny v Brně. Držím českým spisovatelům a spisovatelkám palce, aby tu příležitost využili, protože je to šance ukázat světu, že česká kultura má co říct.
Do Hrabalovy chaty se hrnuly davy
Měla jsem přijmout, že chce umřít. Pozdní literární objev Pavel Růžek je přirovnáván k Bukowskému i Hrabalovi
Může se vám hodit na Zboží.cz: Hrabal Sladká apokalypsa - Aleksander Kaczorowski, Havel: Pomsta bezmocných - Aleksander Kaczorowski