Článek
Reprodukce jsou k dispozici ve velkém rozlišení. Třeba obraz Zelené obilí malíře Vincenta van Gogha si lze zvětšit tak, že vidíme každý tah umělcova štětce. V případě Růžencové slavnosti Albrechta Dürera je na detailech patrné i pro diváka, který nemá restaurátorskou průpravu, co je domalováno hladkou malbou a co je malířův originál.
Do nejmenších podrobností si lze prohlédnout Zmrtvýchvstání Třeboňského mistra, Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi se slavným portrétem Karla IV., sv. Kristinu Lucase Cranacha staršího, autoportrét Jana Kupeckého, Černé jezero Jana Preislera, autoportrét Henriho Rousseaua zvaného Celník, Pannu Gustava Klimta či Modlícího se Krista od El Greka. Ze soch třeba Madonu z Michle, repliku Krumlovské madony nebo Pietu Georga Raphaela Donnera.
Zážitkem je Rembrandtův obraz Učenec ve studovně. Vidět lze bravurní malířský rukopis, kterým nizozemský génius udivoval už současníky. V galerii to nelze postřehnout, s lupou se k obrazům nepouští.
Podobnou digitální galerii mají i jiná velká umělecké muzea a galerie. Propracovanou podobu má třeba virtuální návštěva Národní galerie v Londýně. Pokud si ale reprodukci s vysokým rozlišením chcete stáhnout do počítače, musíte zaplatit. Pražská Národní galerie to nabízí zdarma, stejně jako třeba Metropolitní muzeum v New Yorku. Naše galerie má ale prvenství v tom, že umožňuje zcela volné použití reprodukcí.
Kdokoliv ji může umístit do knihy, na internet, využít ji při vyučování nebo jako motiv pro novoročenku nebo reklamní potisk na tričko. Je to průlom v dosavadním přístupu.
„S plným vědomím poslání veřejné instituce, spočívajícím ve vzdělávání a kultivaci společnosti, dáváme všem zájemcům plně k dispozici prvních tři sta uměleckých děl, a to ve fotografiích vysokého rozlišení, které budou volně ke stažení bez jakékoli další administrace. Samozřejmě se to týká pouze těch děl, která nejsou chráněna autorským zákonem a budou zpřístupněna jen formou náhledových fotografií,“ uvedl k projektu generální ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt.
Autorským zákonem jsou chráněny obrazy a sochy umělců, od jejichž úmrtí ještě neuplynulo sedmdesát let, což se týká v „digitální galerii“ třeba Pabla Picassa nebo Františka Kupky.
Vedení Národní galerie je přesvědčeno, že volné šíření reprodukcí poslouží k další propagaci jejích sbírek, ale také Prahy jako města umění a České republiky jako kulturní země. Malířství a sochařství má pro galerie a muzea tu výhodu, že člověk vždy touží spatřit originál. Takže jakákoliv propagace pokladů z pražské Národní galerie je vždy pozvánkou k její návštěvě.