Článek
Benvenuto Cellini tušil, že "není radno sepisovat příběh svého života dřív, než máme čtyři křížky na krku a za sebou výjimečné skutky".
Vizinczey však nedospěl ani do Kristových let, když roku 1965 publikoval erotický katalog Chvála zralých žen, v němž s dychtivostí Stendhalova Juliana Sorela předkládá k posouzení nejen své obavy z mladších žen, jejichž nevyrovnanost ho děsí, ale hlavně náklonnost ke společnicím starším, jejichž převaha ho uklidňuje.
Jeho rozpomínání je současně osobní rekapitulací moderní maďarské historie. Místy tak není patrné, oč jde knize dřív. Když probírá dějinné události a jejich paralely ve svém soukromí, vždy se na ně snaží hledět i očima partnerek, rozpoznávat jejich výjimečné i společné rysy, rozebírat i zobecňovat. Ale ať už jde o dodržování určité noblesy při začátku a konci vztahu, o následky vyplývající z nevěry, neopětované city, zacházení s vdanými paničkami či mýty kolem frigidity a nedostatečné erekce, dalo se do věci nasadit víc komiky i fortelu.
Celkově jsou tedy Vizinczeyho paměti krotší, než rozdychtěným slibuje výjev na obálce, neboť tu ani tak nejde o postelové scény ve stylu "soft" jako o schopnost inteligentně pouvažovat o daném tématu.
Mít rád ženy totiž znamená také projevit dar čisté a přirozené náklonnosti k lidem, s níž jde ruku v ruce otevřenost a především reciprocita v citech, ten dávný mužský problém. Vzpomínka na tuto harmonii pak přetrvá, i když se vztah nemusel naplnit, havaroval či uschl na všednost. A v tomto ohledu projevil dvaatřicetiletý erotický memoárista dostatek zralosti, když ji pochopil jako míru svých skutků.
Stephen Vizinczey: Chvála zralých žen
Přeložila Klára Cabalková. Academia, 272 stran, cena neuvedena.