Článek
Černobílé analogové fotografie (ze sedmdesátých a osmdesátých let) většinou sestavila do obrazových triád, na kterých se vždy představuje v nějaké dané roli. Někde je její tvář vystrčena hned do prvního plánu (Zdi, Pod víčky), jinde se naopak až skoro cudně skrývá nenápadně v pozadí, jako by do celé kompozice nechtěla ani patřit.
Celkový obraz doplňují fragmenty nahých těl, socha anděla, poškrábané zdi či obyčejné žehlicí prkno. Každý z těchto prvků je ovšem vždy vizuálně konfrontován s autoportrétem fotografky.
Zvláštním případem je surrealistická koláž Troja, která připomíná spíš aztécký kalendář než antickou legendu o krásné Heleně. Uprostřed obrazu se skví propletenec lidských těl evokující možná padlé dobyvatele bájného města. Okolo je vytvořen uzavřený kruh ze zámeckých zábradlí zdobených vázami, který vytváří nekonečný labyrint.
V barevné sérii Hluboko v lese (2007) už přítomnost člověka coby ústřední motiv absentuje. Hlavním tématem je nebezpečná, ale svůdná romantika pralesa. Díky tomu, že autorka překryla přes sebe vždy několik snímků, má pozorovatel dojem, že se propadá do bezedné zelené propasti.
Lidská přítomnost se znovu objevuje v cyklu Škrábance na povrchu (2013–2014). I když spíše zprostředkovaně. Figury lidí, zasazené do interiéru i exteriéru, fotografka poškrábala, takže z nich vytvořila spíše stíny nebo dokonce duchy.
Karin Mack pracuje s obrazem, lhostejno, jestli černobílým, nebo barevným, spíše v symbolické rovině. I když ukazuje třeba konkrétní prostředí a konkrétní figury, vždy je zasazuje do určitých kontextů.