Článek
Stanley Clarke by neměl být českým posluchačům neznámý. Tento famózní basák, který už u nás i koncertoval, vstoupil do povědomí v sedmdesátých letech a je spojen s legendárním Return to Forever, kde hrál fusion s Chickem Coreou a také například s Alem DiMeolou. Natočili osm alb a mnohé z nich měly na jazzové poměry neuvěřitelně masový úspěch.
Clarke obecně povýšil basu na vedoucí nástroj kapely, nástroj samostatně nesoucí melodii a sólující. V roce 1974 vydal první eponymní sólo album a od té doby jich nahrál desítky. Hraje stejně dobře na akustickou i elektrickou basu, zasáhl do mnoha stylů a spolupracoval snad úplně s každým, kdo na americké scéně něco znamená. Jen namátkou to byli Jeff Beck, Ronnie Wood & Keith Richards (New Barbarians), The "Superband”(Larry Carlton, Billy Cobham, Najee, Deron Johnson), The Rite of Strings (with Jean Luc Ponty and Al Dimeola, 1995), Vertu (with Lenny White).
Byl vyhlášen jazzmanem roku v časopise Rollingstone, vyhrál Grammy a spoustu dalších cen.
Pestrý zvuk, balady i funky
Pro oceněnou desku Stanley Clarke Band (2010) je charakteristické pomrkávání po sedmdesátých letech, ale současně moderní zvuk oživený samply a především prudké změny nálad a intenzity zvuku. Ze zaoblených mlhavých jazzových balad, v nichž spolu vedou jemný dialog basa a klavír (hostující Hiromi), se přechází razantním úderem na bicí do rychlých rockových pasáží. Zpomalení pak přinesou občasné blues-rockové riffy.
Samozřejmě se nezapomnělo na staré dobré funky, jež připomíná slavnou sedmou dekádu ze všeho nejvíce. Nejedná se ovšem o hladké komerční funky s pravidelnou basovou linkou, ale o zdivočelý clarkeovský tanec kolem základního motivu, kdy basa trhavými úskoky odbočuje do všemožných směrů. Clarke výborně sóluje, kde může, ale vždy krátce. Jedná se o uzavřené "písničky" (byť většinou bez zpěvu) a Clarke funguje jako součást kapely, nikoliv jako exhibicionista.