Pod parou nabídl rozjeté Misfits a muzikální Dead Kennedys

Nejvíce očekáváno bylo vystoupení Dead Kennedys, vždyť jde o jednu z nejvýznamnějších amerických punkových kapel. V souboru ovšem stále chybí původní zpěvák Jello Biafra, s jehož náhradou má zbylé trio problémy, u mikrofonu se vystřídali od začátku tisíciletí tři.[celá zpráva]

Současný zpěvák Skip McSkipster se nesnaží napodobovat Biafrovo agresivní podání, klade větší důraz na melodii a písně tak získaly na větší pestrosti, kterou neměly, když v Praze na začátku tisíciletí zpíval s Kennedys Brandon Cruz.

Se Skipem byla skupina méně agresivní, o to více však vystupovaly do popředí muzikantské schopnosti souboru, který potvrdil, že punk nebyl vždy jen uřvanou a uhnanou polkou hranou na kytary. Kytarista East Bay Ray čerpal hodně ze surfového pojetí hry, když využíval pružinového reverbu. Písně tak dostávaly průzračnější a zajímavější místy až psychedelický sound.

Ani baskytarista Klaus Flouride se neomezoval jen na pouhý doprovod, na své baskytaře s typickým zkresleně nakřáplým zvukem vytvářel složité ornamenty, aniž by písně ztrácely na tahu, protože bubeník DH Peligro dokázal v pravou chvíli zdůraznit rytmus. Vrcholem byly klasické skladby Nazi Punks Fuck Off, California über alles a Holiday in Cambodia. Vystoupení potvrdilo muzikantské schopnosti tria, divoké eskapády Skipa na pódiu i mimo ně, kdy se svíjel a chodil k publiku, ovšem místy působily příliš křečovitě.

Před Dead Kennedys vystoupila další legenda, zakladatelé horor punku Misfits. Byli styloví, i když baskytarista Jerry Only Novinkám řekl, že on osobně svou hudbu nemá tendenci zařazovat do žádné škatulky, protože je to svazující.

Misfits se drželi rychlého jednoduchého na kost ořezaného punku s výraznými melodiemi zpěvu. Zřetelná byla inspirace Ramones ve snaze sekat jednu rychlou skladbu za druhou. Na důrazu skupině dodal nový bubeník Eric "Chupacabra" Arce z hardcorových Murphy´s Law, jeho agresivní hra však trochu zbavovala repertoár pestrosti, takže ve výsledku Misfits nabídli šílenou jízdu, kde bylo jen pár okamžiků na vydechnutí. Rozhodně byli méně muzikantští než Dead Kennedys, ale působili sevřeněji a dojem umocňovaly typické kostýmy.

Příjemné uvolnění v závěru přinesli nestoři jamajského ska Skatalites. V druhé zpívané půlce došlo i na velký hit My Boy Lollipop, neméně zajímavá však byla instrumentální první půlka, která ukázala, že původní ska sice má onen typický nezaměnitelný houpavý rytmus, na rozdíl do 2tone je však hudebně velmi propracované, protože nad základním rytmem se proplétají melodie dechů okořeněné jazzovými sóly.

Velkým překvapením byla americká hardcorová skupina Death By Stereo, která nabídla trochu odlišnou podobu žánru než ve čtvrtek newyorští Madball. Jejich hudba nebyla až tak sekaná, přesto si zachovávala důraz. Odlišné pojetí umožnilo kvintetu si více vyhrát s aranžemi. Skupině se také skvěle dařilo navázat kontakt s publikem. Do davu v kotli skočil nejen zpěvák, ale vydali se tam i kytaristé.

V programu nechyběli ani představitelé tuzemské punkové špičky. NVÚ, SPS i Visací zámek se zdrží svého pojetí a nepřicházejí s mnoha vybočeními. První dvě kapely navíc opakují až na pár výjimek letité hity, zatímco Zámek se snaží repertoár rozšiřovat a přece jen nabídnout pár vybočení. Fanoušci sice jsou spokojeni, protože se dočkají většiny hitů, ale punk tak ztrácí jeden ze svých aspektů - vyjadřovat se po svém a kašlat na pravidla.

Z klišé se snaží vymanit i plzeňský ska orchestr Tleskač. Nabídl velkou podívanou, mající ovšem pomalu blíže ke kabaretní show Laury a jejích tygrů než k původním jazzovým inspiracím první vlny jamajského ska.