Po stopách Babičky do České Skalice

To samo o sobě by už byl dostatečný výčet důvodů, proč uspořádat výstavu o díle Antonína Moskalyka. Ve skutečnosti se ale v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici chystala již v loňském roce, kdy by měl kulatiny sám režisér Moskalyk, jenž se narodil v roce 1930 v Chustu na Zakarpatské Ukrajině a zemřel v roce 2006 v Brně. Jenže do toho vypukla koronavirová pandemie a projekt byl odložen.

Když se letos v květnu výstava konečně zahajovala, nikdo nemohl tušit, že pár dnů nato zemře po těžké nemoci jedinečná představitelka Barunky Libuše Šafránková. Režisérova dcera Pavlína Moskalyková se ji do České Skalice chystala pozvat. Výročí Libuše Geprtové (†2005) připadne až na 21. prosinec, ale i ona si pro své hluboké herectví zaslouží připomenutí.

Shodou okolností je v Muzeu Boženy Němcové nyní k vidění i expozice přibližující historii samotného objektu. Ten stojí jen pár kroků od kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde se budoucí spisovatelka 12. září 1837 vdávala. Svatební hostina se konala v budově, kde je dnes muzeum, ale za Barunčiných časů to byl Steidlerův hostinec. Navíc v něm druhý den probíhala jiřinková obrozenecká slavnost, kde krásná Barunka tančila se svým novomanželem Josefem Němcem.

Slavnost pořádali pěstitelé jiřin z východních Čech a díky nim se k hostinci přistavěl sál, jemuž se dnes říká jiřinkový. Ostatně muzeum spolu s Langrovým zahradnictvím z Rájce-Jestřebí, kde se učil zahradníkem syn Boženy Němcové Karel, dodnes udržuje tradici podzimních výstav jiřin (letos je plánovaná na 10. až 12. září).

Muzeum Boženy Němcové v bývalém hostinci sídlí od roku 1962, kdy u příležitosti stého výročí úmrtí spisovatelky prošel náročnou rekonstrukcí. Jeho příběh se však odvíjí již od roku 1919, kdy Klub českých turistů odkoupil od Theodory Němcové, dcery slavné autorky, její pozůstalost. Ta byla umístěna do prostor ve staré radnici na náměstí.

Ve dnech svatodušních svátků 23. a 24. května 1931 byla zpřístupněna veřejnosti, což byla pro Českou Skalici ohromná událost, provázená koncerty, divadelním představením jednoaktovky Kávová společnost podle povídky Boženy Němcové a završená procházkou do Ratibořic.

Božena Němcová, která jako Barunka Panklová chodila v České Skalici šest let do školy (tu později popsala v povídce Pan učitel), měla k tomuto malebnému městečku jistě citový vztah. A tak je dobře, že „její“ muzeum se podílelo na mnoha kulturních aktivitách včetně pomoci při natáčení filmové Babičky v roce 1940 za nacistické okupace.

Do Babiččina údolí tehdy přijel štáb režiséra Františka Čápa v čele s Terezií Brzkovou, představitelkou babičky, a Natašou Tanskou jako Barunkou. Tehdy lidé film chápali jako vlasteneckou událost. Němci ho opakovaně cenzurovali, ale vysoká návštěvnost a s ní související výnos přes šest milionů korun pro ně nakonec byly rozhodující a do jeho projekcí už nezasahovali.

Když se v roce 1971 rozhodl Antonín Moskalyk natočit svou verzi Babičky, měl k tomu hned několik důvodů. Především literární dílo Němcové miloval a hledal v něm trochu jiné významy než Čáp a také měl k dispozici skvělou předlohu, sepsanou dramatikem a scenáristou Františkem Pavlíčkem. Jeho jméno se však už z politických důvodů souvisejících s čistkami mezi komunisty po srpnu 1968 nesmělo objevit, podobně jako později u pohádky Tři oříšky pro Popelku.

Pro Pavlíčka byla Němcová jako autorka životní láskou, a tak již v roce 1962 napsal scénář k filmu Horoucí srdce, kde spisovatelku hrála Jiřina Švorcová. Pavlíček patřil k českým autorům, kteří se s nadsázkou považovali za její syny. Velmi ji obdivoval nejen jako spisovatelku, ale i jako krásnou a výjimečnou ženu.

O tom, kdo objevil Libušku Šafránkovou pro roli Barunky, se vedou spory. Potomci scenáristy Františka Pavlíčka jsou přesvědčeni, že ji našel on, Moskalykova dcera Pavlína tvrdí, že ji na plac přivedl její tatínek.

„Libuška byla s naší rodinou osudově provázaná. Můj otec vyrůstal ve Šlapanicích u Brna a znal se dobře s otcem Libušky. Mám dvě tety a ta mladší, Marie, vozila Libušku v kočárku, a starší, Magdalena, zase vzpomíná, jak se scházeli všichni v kostele, kde Miroslav Šafránek hrál na varhany. Můj tatínek tam zase jako kluk ministroval. Obě rodiny bydlely ve stejné ulici.

Táta k Libušce projevoval skoro otcovskou lásku. Když pak točil pohádku Třetí princ, byl rád, že se na place sešli dva jeho oblíbenci, Libuška s Pavlem Trávníčkem. I při přípravě Četnických humoresek jsme vymýšleli pro Libušku nějakou pěknou roli, a ta se povedla v jejím hereckém ztvárnění Karličky. Měla v sobě neuvěřitelnou vřelost a přinášela pocit štěstí a dobré pohody,“ vzpomíná režisérka a scenáristka Pavlína Moskalyková (*1960).

Sama v Babičce získala roli Mančinky, dcery paní mlynářky v podání Heleny Růžičkové. „Největší dojem ve mně zanechalo natáčení scény, kdy Barunka už jako mladá Božena Němcová odjíždí na bryčce z Bělidla poté, co se se všemi rozloučí. Po chvíli však z bryčky seskočí a utíká zpět se ještě jednou obejmout s milovanou babičkou se slovy: Já na tebe nikdy nezapomenu.

Tenkrát jsem stála mezi ostatními dětmi i já coby Mančinka. Libuščin výkon byl tak opravdový, že jsem začala plakat dojetím. A nevzlykala jsem sama. Můj táta k nám tehdy po stopce přišel a jeho režijní připomínka byla jasná. Měli jsme být přirozeně veselí jako děti, rozběhnout se za bryčkou a mávat Barunce na rozloučenou. Dodnes vidím scénu, jak vesele poskakuju, a jen já vím, že mi přitom po tváři tekly slzy.“

Antonín Moskalyk si během natáčení tak zamiloval Ratibořice a jejich okolí, že si tu nakonec pořídil roubenku starou 250 let. „V roce 1981 ji zapálil soused a rodiče postavili novou chalupu, která ale stylem připomíná tu původní. Jsem ráda, že tady moje dcery, které jinak vyrůstaly v Kalifornii, mohly trávit prázdniny a poznávat české tradice,“ dodává Pavlína.

Také pro představitelku Viktorky Libuši Geprtovou bylo setkání s Babičkou rozhodující. Ke své slavné roli říkala: „Babička lásku unesla, Viktorka ji neunesla.“ Ona sama si v partnerských vztazích prošla dramaty se špatnými konci. Její přítelkyně, publicistka Libuše Hubičková, jednou pojala nápad, že se spolu po letech vypraví do Babiččina údolí do míst natáčení.

„Měla jsem dokonce s sebou Babičku a v ní podtrhané pasáže, které se týkaly Viktorky, ale sotva jsem z nich začala číst, Líba mě zarazila. Pochopila jsem, že ji musím nechat, aby si výlet režírovala sama. Nakonec mi poskytla úžasný zážitek, když se usadila pod hlučící splav a polohlasně komentovala scénu, kdy nešťastná matka pouští do jiného než pozemského světa své dítě.

Byl to tichý monolog herečky, ženy i románové postavy. Nevím, jestli mluvila ke mně nebo jen tak sama k sobě, nechtěla jsem ji rušit. Bylo evidentní, jak ji příběh Boženy Němcové před desítkami let lidsky poznamenal a jejímu hereckému talentu umožnil výsostný projev,“ dodala Libuše Hubičková.