Po foťáku sáhl mezinárodně úspěšný Martin Stranka až po tragédii

Máte naprostou pravdu. Není tam mnoho společného. Fotografii jsem nikdy nestudoval, dostal jsem se k ní shodou náhod a spíš řízením životního osudu. Před čtrnácti lety jsem přišel o blízkého člověka, který utonul v moři, a já hledal zpět rovnováhu a balanc. Sáhl jsem po foťáku.

Tím, že jsem nikdy nevstoupil na akademickou půdu výtvarného umění, jsem si začal vytvářet svůj vlastní rukopis podle svého vnímání a pocitů. Myslím, že nakonec to pro mě bylo výhodou, protože jsem se nemusel hledat v tvorbě a mohl se věnovat tomu, co mě naplňovalo. Kdyby mi fotka protnula život dřív, určitě bych ji šel studovat. Dnes už ale stojím na té druhé straně a o fotografii přednáším na školách a různých institucích doma i v zahraničí.

Upřímně říkám, že bych se ekonomem nikdy nenazval. Po gymnáziu to byl směr, který mi přišel vhodný pro budoucnost, ale život se mnou měl stejně jiné plány. Je pravda, že umělecká tvorba je věc jedna a přetavení tvorby do živobytí věc druhá. Pokud se chce člověk uměním živit, musí se stát i jeho živobytím.

Nejdřív je zaseto semínko na základě nějaké události, zkušenosti, přetlaku nebo naopak nedostatku. Po čase se dostávám do potřeby, kdy začnu danou fotografii v hlavě vytvářet, a pak je to už jen krok k realizaci. Takže někdy je to opravdu jak blesk z čistého nebe a někdy dlouhodobý proces. Není na to žádný manuál a ani zřejmě konkrétní odpověď. Měl jsem také období, kdy jsem netvořil více jak rok a půl. Múza je zkrátka něco, co nelze vysedět a přichází často velmi nečekaně a nahodile.

Někdy vznikají snímky na jeden záběr a skoro spontánně, pak mluvíme o pár dnech.

Někdy je však celý proces opravdu náročný, scéna mnohem složitější a vše se pak plánuje a realizuje klidně týdny i měsíce. Po těch bezmála 14 letech práce už vím, kam jsem schopný svou tvorbu posouvat a jaké složitější scény realizovat. Baví mě, že se dnes už nemusím omezovat. Často však díky náročnosti jednotlivých snímků dochází k tomu, že za kalendářní rok vytvořím pouze 1–3 fotografie.

Celá série se zvířaty se pro mě stala tou nejosobnější a také nejvyhledávanější u sběratelů a galerií. Byl to okamžik, když jsem skrze vztah a kontakt člověka s přírodou hledal různé odpovědi. Vznikla série, kde stále hledám kontrast mezi městským životem mým vlastním a přírodou, kam tak často utíkám a hledám klid a rovnováhu.

Technicky jsou to ty náročnější snímky, neboť takto divoká a plachá zvířata lze jen stěží někam korigovat. Naopak pak vznikají právě ty scény, kdy se tím o to více zviditelní prchavost přírody v kontrastu s lidským bytím a lidskými sny. Baví mě vazba těch dvou zdánlivě odlišných světů.

Projekt Portraits vznikl v březnu 2019. Byla to taková odpověď na mou potřebu uchovávat si vzpomínku na inspirativní lidi, kteří mi procházejí životem. Jsem nesmírně vděčný za to, jaké úžasné lidi skrze tento projekt navíc potkávám.

A zda mi do focení někdo mluví? Mám jasnou představu o rukopisu celého projektu, ale naopak jsem otevřený té vzájemné chemii a kouzlu okamžiku, když fotka vzniká. Takže mi nevadí, když se portrétovaná osoba zapojuje do realizace snímku. Je to takový organický proces a vždy je z toho především společná chvíle, kterou si oba užíváme.

Bude to doposud největší výstava. V nádherném prostoru Výstavní síňe Mánes od 3. března do 31. března. Budu tam každý den, abych nabídl možnost diskuse o umění a o všem, co bude návštěvníky zajímat.

Ocenění jsou fajn, dokážou otevřít spoustu do té doby zavřených dveří, ale nejsou samospasitelné. Jsou potvrzením, že člověk zřejmě dělá něco správně. Pro mě se stalo určitě tím nejpodstatnějším oceněním dva roky za sebou vítězství v mezinárodní soutěži Sony World Photography Awards, které je přirovnávané k fotografickým Oscarům. Když člověk získá první cenu, je to milé zadostiučinění a galerie a sběratelé se začnou opravdu zajímat.