Článek
K realizaci nového výkladu u Dunaje měl režisér spolu s dramaturgem Martinem Porubjakem pádný důvod: SND vstoupilo do jubilejní 90. sezóny. A právě Maryša bratří Mrštíků, hraná od 2. března 1920 za neexistence činoherního souboru ještě česky herci pardubického Východočeského divadla (to bude slavit 11. prosince stovku), hned po Smetanově Hubičce, která měla premiéru ještě o den dřív, začala psát historii první slovenské scény.
Pitínský prožívá šťastný rok. Po Roku na vsi ve Zlíně a Máchových Cikánech v Hradišti z něj činí Mariša režiséra roku. Ze své inscenace v pražské Zlaté kapličce neopsal Pitínský ani gesto. Znamenitou scénickou a kostýmní stylizaci otisků lidové tradice ve sboru děvčat, rekrutů a mládenců podporují stejně tak choreograficky expresívní výstupy sólistů.
Hraje se ve spisovné slovenštině, jenom se stejně náznakovými záhoráckými prvky. Skoro se mi chce hlasitě zvolat, že skrze slovenský překlad by mohli Maryšu uvést i do spisovné češtiny, protože s těšanským hanáckoslováckým nářečím se v Čechách srovnávají s obtížemi.
Táňa Pauhofová je krásná emancipovaná Mariša. To ona natruc Vávrovi nadbíhá Franckovi, a také proto vraždí. A Emília Vášáryová – Lízalka předvádí s Jánem Krónerem (Lízal) skvělou mimoslovní komunikaci v unaveném manželství. Září i Ingrid Timková – Marišina teta Strouhalka.
K vrcholům patří hospodská scéna se svárlivými výstupy Lízala s Vávrou (Marián Geišberg), a toho s Franckem (Ĺuboš Kostelný nebo Juraj Loj).
Pitínský si s moravskými tématy rozumí. Jako velkou antickou tragédii vnímají Marišu i bratislavští diváci. Tleskali ve stoje.
