Článek
Oba obrázky odrážející věrně a ve vší hrůze cesty k vraždě dokázal obrátit prostředky ryze divadelními, kterými ho Thálie vybavila nevídaně, v příběhy-legendy a mýty; myšlenkově v existenciální dramata reflektující životní rozpory v rozpětí od drsné krásy krajin až k expresivitě vztahů lidí schopných sobě i jiným strojit peklo na zemi.
Ten je mi milej
Formální jednotu inscenací, které od sebe dělí půl druhého desetiletí, podtrhuje jedinečnost všech stavebních kamenů s akcentováním hudebního plánu. V případě zlínské Pastorkyně rytmická zběsilost Vladimíra Franze, v Kalibově zločinu líbeznost hlasových polyfonií v leitmotivu Ej, mamko, mamico Tomáše Jeřábka, parafrázujícího Sušilovy sbírky a Janáčkovy zápisy moravských lidových písní.
Ruku v ruce s hudbou při přenesení příběhu mládence Kaliby, deptaného až k sebezáhubě nevěstou a tchýní, z Podkrkonoší na Slovácko, a s Matterhornem na horizontu, jdou kostýmy Evy Jiřikovské a scéna Jany Hauskrechtové.
Jitka Josková představuje Kalibovu nevěstu Karlu Boučkovou.
První inspiroval lidový kroj k barevným tvarovým fantaziím překonávajícím i významové hyperboly Simony Rybákové z Pražské pětky, druhá v kontrastu k nim zvolila strohost venkovských interiérů oživovaných hrubě opracovaným dřevem nábytku, a zateplených peřinami a zelení v květináčích s barevnými tečkami květů.
To všechno vytáhl režisér do říše osudové beznaděje a zlého snu, jemuž patří i magie do nebes se pnoucí alpské krajiny se štítem, v nějž se proměňují oblé vrchy Novopacka či Luhačovického Zálesí. Člověk pod nimi je drcený násilím, zlobou. I když se vzpírá, svévolí nejbližších je manipulován k erupci, k zoufalému činu.
Součástí Pitínského Obrazu z podhoří je publikum, v němž i s repeticemi zmíněného lyrického písňového motivu „...vydávat se budu za toho hulána, co jeho celuju“ narůstá stejně jako na jevišti napětí až k beznaději. Příval, ve kterém smrt je nevyhnutelná - a zobrazená nakonec jenom jako lakonická katarzní pointa.
To je koncert!
Bodejť by se Pitínskému nepracovalo v Uherském Hradišti dobře; s hereckým souborem, jaký u nás v kvalitě nemá obdobu.
Jitka Josková jako Kalibova nevěsta Karla a Irena Vacková v roli její matky Boučkové.
Tomáš Šulaj v titulní roli domácím násilím drceného hospodáře, milujícího, ale zrazovaného a ponižovaného chamtivou, svárlivou vejměnicí Boučkovou v identickém projevu Ireny Vackové a její cizoložnou dcerou Karlou, kterou na jevišti v polohách od zděděné cílevědomosti až k hysterii prožívá Jitka Josková.
V pohybově náročných, gestčně fázovaných intencích brněnské choreografické režie (Tálská - Pitínský - Mikulášek) excelují v postavách výminkářů (Pavel Majkus, Vladimír Doskočil, Pavel Hromádka) a v dalších selských figurách (Monika Horká, Andrea Nakládalová, Klára Vojtková, Kamil Pulec, Petr Čagánek) doslova všichni, včetně vojanského „černého myslivce“ Rachoty (Jiří Hejcman) a v symbolické rovině nezbytných Pitínského židovských ikon (Zdeněk Trčálek, Jan Horák)...