Článek
Více než dvacet let, po které se u nás letní hudební festivaly vždy od konce května do poloviny září konají, přineslo zásadní změny. Vzpomínky na časy, kdy se takové akce stávaly nesmělou součástí nejteplejších měsíců v roce a jejich pořadatelé byli naivní, nezkušení či ziskuchtiví, jsou už dnes úsměvné. Žádný festival, který by byl dnes pořádán tak, jako to v mnoha případech tehdy bylo, by nepřežil do dalších let.
„Pokud jde o zázemí pro kapely a přístup pořadatelů, každý rok je to lepší a lepší. Občas se najde nějaká černá ovce, ale jinak jsme v kapele nadšení. Vždycky nás baví, když přijedeme a první chlápek z ochranky se na nás usměje. Potom už je většinou všechno v pořádku,“ řekl Právu Honza Kalina, zpěvák skupiny Sto zvířat.
Jednou z nejzásadnějších změn od devadesátých let je to, že všechno jde podle časového plánu. Pryč jsou doby, kdy se kapely na festivalech praly o to, která bude hrát první a která později, protože žádný časový harmonogram nebyl. Podle přesného plánu se jelo již ve druhé polovině devadesátých let a to, že nic takového předtím nebylo, se dnes zdá neskutečné.
„Přijeli jsme na festival v devět večer a hráli jsme až v šest ráno. V publiku zůstalo pár opilců, sprostě na nás řvali a vůbec nic nefungovalo. Navíc tam tenkrát nebyly šatny, takže jsme do těch šesti čekali venku nebo v autě,“ vzpomněl pro Právo na rané devadesátky Petr Fiala, zpěvák skupiny Mňága a Žďorp.
„Pořadatelé i kapely ale postupně pochopili, že jeden bez toho druhého nemohou existovat a že je lepší se domluvit a vyjít si vstříc. V posledních letech se to tedy velmi zlepšilo. Pořadatelé se snaží a naučili se být profesionální, kapely podle mě už tolik neprudí, tedy nevymýšlejí si do požadavků na občerstvení či technické zajištění žádné hlouposti. Je to zásadně jiné,“ doplnil.
Je to luxus
„Strašně se to zlepšilo a zprofesionalizovalo, od přístupu zvukařů, techniků až po přístup lidí, kteří mají na starost bezpečnost. Wohnout ale byl v devadesátých letech malá kapela, takže se mohlo stát, že k nám pořadatelé přistupovali s větším despektem,“ řekl Právu Matěj Homola, zpěvák a kytarista skupiny Wohnout.
Matěj Homola z formace Wohnout ví, jaké byly v devadesátkách festivalové standardy.
Takové kastování skutečně existovalo a vlastně existuje dodnes. Velké a známé kapely to měly a mají na festivalech vždycky jednodušší. Když pak začaly na akcích pod širým nebem koncertovat i skupiny ze zahraničí, pořadatelé se zprvu točili jenom kolem nich. V současné době už rozdíly nejsou tak patrné, alespoň pokud jde o zahraniční skupiny a nejslavnější tuzemské.
Na velkých českých festivalech se v devadesátých letech o kapely zpravidla staral někdo z těch, kteří festival pořádali. Obvykle dělal několik věcí najednou, čehož výsledkem bylo, že žádnou nečinil stoprocentně a chaos byl v podstatě ve všem.
V současnosti jsou na festivalech týmy, které mají jednotlivé záležitosti na starost. Jeden se stará o občerstvení, další o technické zázemí, jiný o propagaci akce, další o bezpečnost návštěvníků i účinkujících a podobně. Šéfové festivalů většinou už jen usměrňují chod v detailech. Každý ví, co má dělat, a každý má jasně dané kompetence.
„Vztah pořadatelů ke kapelám se zásadně zlepšil,“ potvrdil Právu Cvanc, kytarista skupiny Lety mimo. „Dříve to byl mnohem větší punk. Přijeli jsme třeba na festival a tam nebylo nic, žádná šatna, žádné občerstvení, nikdo se o nás nepostaral a my si museli informace na místě shánět sami.“
„Upřímně řečeno, tu a tam se to stane i dnes. Ale těch zásadních festivalů, které pořadatelé připravují celý rok, ne dva měsíce předem, se to samozřejmě netýká. Z mého pohledu je to například letos doslova luxus,“ přidal se zpěvák a baskytarista Letů mimo Lukáš Looky Klofec.
„Je to ale možná i tím, že pořadatelé jsou už vycepovaní od kapel, které mají přemrštěné požadavky,“ dodal Cvanc.
To se rozhodně netýká skupiny Th!s. Funguje pod tímto názvem nějaké tři roky a letos v podstatě prožívá druhou festivalovou sezonu.
„Jezdíme na různé akce a většinou se o nás starají krásně. Díky té různorodosti festivalů se nám třeba stalo, že jsme měli šatnu ve stodole anebo ve chlévě. Jsme ale skromní. Když máme v šatně rohlíky s nivou, je to fajn,“ usmál se baskytarista skupiny Th!s Vojta Kotek.
Vojta Kotek ze skupiny Th!s si užívá každé akce.
Pražská kapela Pipes & Pints se na české festivalové scéně začala objevovat v době, kdy rovnou nabírala zkušenosti v zahraničí. Hráč na dudy Vojta Kalina připouští, že ji potom horší zázemí na tuzemských festivalech překvapovalo.
„Když jsme někdy v roce 2009 začínali, měli jsme rovnou srovnání se zahraničím, protože jsme se hned od začátku snažili prosadit i mimo republiku. Byli jsme tím pádem dost rozmazlení, jelikož v zahraničí přijede kapela na festival a má všechno. Studené bary, pití, vlastní karavan, prostě všechno, co potřebuje.
U nás tehdy nabízely dobré zázemí jen ty festivaly, které se v zahraničí inspirovaly. Třeba Rock for People, Mighty Sounds, Colours of Ostrava a další. V posledních dvou letech je to tak, že ať přijedeme na kterýkoli český festival, všude je skvělé zázemí, pořadatelé se k nám chovají mile a vědí, co kapely potřebují. Tedy najíst se, uvolnit, před koncertem si v klidu odpočinout,“ sdělil Právu Kalina.
Zpěvačka skupiny Gaia Mesiah a Skyline Marka Rybin si rovněž myslí, že se zázemí pro hudebníky na festivalech zlepšuje. Výhrady nicméně má.
„Občas mi třeba v prostoru šaten chybí toaletní papír na záchodcích. Pořadatelé na to zapomínají, což je podle mě dáno tím, že v kapelách jsou většinou chlapi a ti ho tolik nepotřebují. Letos se mi to přihodilo na Rock for People. Říkala jsem si, že si založím firmu, kterou nazvu Toi Toi Mesiah, budu jezdit se čtyřkolkou po festivalech a budu plnit přenosné záchody toaletními papíry. Občas se také stane, že pořadatelé nedodrží technické podmínky, které po nich kapela chce. Přitom je to velice důležité, protože když mám dobré technické podmínky, podám nejlepší možný výkon.“
Divoké devadesátky
„V devadesátých letech byl standard, že byl špatný zvuk, že chlapi z ochranky návštěvníky festivalů zbili, že na festivalech nebyly toalety, že kapely nedostaly nic k jídlu. Dnes je to úplně jiné, tyhle věci se už nedějí,“ podotkl Matěj Homola z kapely Wohnout.
„Do smrti nezapomenu na festival v Benátkách nad Jizerou, který se konal v devadesátých letech. Protože nebyl časový harmonogram, na pódiu se prali čtyři bubeníci o to, kdo z nich si postaví bicí soupravu a tím pádem bude jeho kapela hrát. Když jsem pak chtěl peníze za vystoupení, nějaký člověk v teplákách vytáhl pistoli a mířil mi na hlavu.
Chvatně jsme odjeli, já se u první benzinové pumpy rozbrečel, koupil jsem si dvoulitrovou lahev šampusu a říkal si, že na to nemám a nebudu to dělat. Od té doby už uplynulo dvacet let a já naštěstí setrval. Zatímco v devadesátých letech se mnohdy na festivalech praly peníze a pořadatelé se někdy rekrutovali z lidí, kteří chtěli rychle zbohatnout, dnes jsou to většinou ti, kteří mají zkušenosti a kapel si váží,“ zmínil Honza Kalina z kapely Sto zvířat.
Zároveň pojmenoval problém, který má tuzemský festivalový svět současnosti. Stejně jako mnoho jiných hudebníků a lidí z branže si myslí, že je u nás festivalů příliš, a očekává konec některých z nich.
„Je jich tu opravdu moc. Přijatelná úmrtnost je podle mě jedna třetina, to by, myslím, scéně pomohlo. Ne každé fotbalové hřiště je určené ke konání festivalu. Takhle se třeba mnohdy stane, že pořadatel nemá dost informací a pozve si kapelu, která hrála týden předtím dvanáct kilometrů vedle. Největší problém festivalů u nás je tedy jejich vysoký počet a regionalita,“ uzavírá.
Může se Vám hodit na Zboží.cz: