Písničkářka Radůza: Trému jsem měla jen na začátku

Předtím jsem se s dalšími písničkářkami zúčastnila podobného vystoupení na podporu žen bez domova. Tohle byl ale můj první samostatný online koncert.

Pořád jsem si myslela, že pandemie pomine a muzikanti se vrátí na pódia, do divadel, kin a koncertních sálů. Jenže ono to trvá a věci se zhoršují. Z reakcí lidí na mých sociálních sítích jsem nabyla dojmu, že jsou spíše smutní, a tak jsem si řekla, že by bylo fajn udělat vlastní online koncert a trochu je rozveselit. Doufám, že se to povedlo.

Myslím si, že dlouhodobě nemohou konkurovat živému vystupování nebo streamovacím službám, které nabízejí často velmi kvalitní filmovou či seriálovou produkci. Krátkodobě špatné nejsou. Je to ale pořád jen alternativa k živému hraní.

Na svůj koncert jsem vybírala dobrovolné vstupné. Trochu mi to připomnělo časy, kdy jsem před lety hrávala na ulici a vybírala od kolemjdoucích peníze do klobouku.

Vůbec ne v dobrém. Všichni si myslí, že je to nesmírně romantický zážitek. Ale pokud se tím opravdu živíte, tak to romantické není. Musíte si vydělat peníze, i když mrzne, prší nebo jste nemocný. Bylo to těžké.

Asi rok ano. Potom už jsem si k tomu našla brigády. Například jsem uklízela kanceláře, pracovala v obchodě, zametala ulice a podobně.

Vůbec mě to neláká. Ale je docela možné, že pokud to takhle s hudbou půjde dál, mám na mysli pandemii koronaviru a nemožnost vystupovat, budu se jednou muset na ulici zase postavit. Teď si užívám, že to dělat nemusím.

Fandím mu, a vždycky mu hodím nějaký peníz.

Krásné. Jsem kamikadze, který nemá strach, takže mě to nevylekalo. Atmosféra příprav a samotného koncertu byla velmi přátelská, a to i proto, že orchestr řídil můj spolužák z konzervatoře Honza Kučera a seděla v něm spousta mých spolužáků.

Přiznám se, že trémou moc netrpím, vlastně ji nemám. Je mi jedno, s kým nebo pro koho hraju. Pokaždé jdu na pódium s jistotou, že určitě udělám chybu, takže si říkám, že nemá smysl se tím stresovat.

Měla jsem ji na začátku, při prvních asi deseti koncertech, které jsem odehrála před lidmi. Strašně mi ale vadila, protože mi nedovolovala se na jevišti uvolnit. Řekla jsem si tedy, že se jí zbavím, a podívala jsem se do svého nitra, abych zjistila, z čeho pramení.

Brzy jsem pochopila, že je to věc mého úžasného ega, které si přálo, aby mě všichni považovali za úžasnou zpěvačku a písničkářku. Srdečně jsem se tomu zasmála a od té doby trému nemám. Rozhodla jsem se si to užívat.

Vzniklo to tak, že jsem nejdřív nahrála album Marathon – příběh běžce. V něm jsem do písní zpracovala různé válečné konflikty z různých období. Vytvořila jsem o nich povídku a písničku.

Když jsem se zabývala italským hnutím za svobodu Risorgimento, přemýšlela jsem, jak povídku napsat. Pročítala jsem materiály, třeba i v italštině, a narazila na jméno Anita Garibaldi. O její existenci jsem do té doby neměla tušení, ačkoli mi bylo jasné, že Garibaldi nejspíš ženu měl.

Potom jsem se dostala na portugalsky psané stránky, kde o Anitě psali také. Zaujalo mě, že to byla velmi statečná žena, která toho za svůj krátký život, zemřela totiž v sedmadvaceti letech, dokázala moc a s ničím se nepárala. Nakonec jsem příběh zpracovala z pohledu fiktivního dospívajícího chlapce, který ji platonicky miloval.

A představte si, co se stalo. Když jsem loni desku se symfonickým orchestrem vydala, ozvala se mi jedna dáma a řekla mi, že je pravnučkou muže, jenž putoval s Garibaldim. Byl jeho písař a pocházel z Itálie. Prozradila mi, že má jeho deník. Na to konto jsem se za ní vypravila a ona mě nechala do deníku nahlédnout. Je psaný italsky a je v něm mimo jiné popsaná smrt Anity, obdiv k ní, stejně tak putování s Garibaldim. Přišlo mi až neuvěřitelné, že jsem si vymyslela fiktivního mladíka, jenž k Anitě zahořel platonickou láskou, a nakonec se mi do rukou dostal deník jednoho takového.

Připravuju nové album, písničky na ně mám napsané, právě je zkoušíme. Původně jsem ho chtěla nahrát v koncertní podobě, ale virus mi udělal čáru přes rozpočet, takže ho natočíme ve studiu.

V době prvního lockdownu jsem se naučila hrát na banjo, takže skládám písničky i na ně, a také na ukulele. Napsala jsem námět na filmový scénář, píšu knížku a 15. února jsem rozjela online kurzy psaní písniček.

Kromě toho jsem se začala učit řemeslo, konkrétně brašnařinu. Zatím dělám jen drobné věci, ale v budoucnu bych chtěla vyrábět třeba popruhy k hudebním nástrojům. Strašně mě to baví.

Vlastně ano. Přihlásila jsem se na Úřadu práce a požádala, jestli by mi neumožnili rekvalifikovat se. Z nabídky akreditovaných kurzů jsem si vybrala tvorbu webových stránek. Nakonec mi ale bylo oznámeno, že mi kurz nezaplatí, protože bych jako tvůrce webových stránek na trhu práce nenašla uplatnění. Řekla jsem si tedy, že když to nejde takhle, půjde to jinak, a zaplatila jsem si výuku brašnářství.

Myslím si, že do konce letošního kalendářního roku ne. V létě ale možná povolí pár venkovních akcí. Na začátku pandemie jsem odhadovala, že to celé potrvá dva roky. A pořád si to myslím. Až budeme proočkovaní, budeme zápasit hlavně se sociálními a ekonomickými dopady. Teprve potom přijde na řadu kultura.

Může se vám hodit na Zboží.cz: