Písničkářka Katarzia: Nedovedu si představit, že bych vědomě někoho kopírovala

Do Prahy jsem se přestěhovala před pěti lety, když jsem skončila vysokou školu. V Bratislavě jsem studovala filmovou scenáristiku. Tehdy jsem už asi tři roky zpívala. Publicista Pavel Klusák mě pozval na koncert do pražského Café V lese a napsal k tomu tiskovou zprávu. Ta asi zdejší novináře a následně čtenáře zaujala, a tak když jsem nabyla dojmu, že se v České republice neztratím, a přibývaly mi tu koncerty, rozhodla jsem se přestěhovat do Prahy.

V té době už mi bylo Slovensko malé. Musím přiznat, že se tam necítím moc dobře. Ve svých písních ale chci dál pracovat především se slovenštinou.

Byly pro mě docela těžké. Přijela jsem v červnu, začínalo léto a já tu neměla svou komunitu a neznala jsem moc lidí. Na koupaliště nebo běhat jsem chodila sama, byla to docela depka. Měla jsem tu kluka, který chodil do práce, a já se musela nějak zorientovat.

Když jsem se pak seznámila s řadou zajímavých a skvělých lidí, uvědomila jsem si, že změnit prostředí bylo to nejlepší rozhodnutí a že jsem ráda, že jsem v Čechách.

O Češích v celé republice toho moc nevím, ale u lidí žijících v Praze jsem si všimla, že jsou otevřenější a víc nad věcí. Možná je to tím, že věci berou s větším humorem. Na Slovensku je samozřejmě také spousta lidí, kteří mají smysl pro humor a nadhled, ale jiní zase všechno pořád jen analyzují, soudí a hodnotí. Šlo mi to na nervy.

Vyrostla jsem v malém městě, v Nitře. Na gymnáziu, na které jsem tam chodila, moc neakceptovali individualitu. Výrazně jsem pociťovala, že snažit se být sama sebou nese především problémy. Vysoká škola už byla mnohem lepší.

Myslím, že se nevrátím.

V zásadě ne, jen je možná trochu přítomná v mých textech, protože někdy přemýšlím skrz obrazy, které si vytvořím v mysli. Scenáristika mi moc nešla a poslední rok mě už ani nebavilo psát filmovým jazykem.

Chtěla jsem dělat jenom písničky, ale škola pro mě byla důležitá a dokončila jsem ji. Ráda jsem psala dialogy, ale na scénáře je potřeba mít hodně disciplíny a trpělivosti. A s tím mám odjakživa problém.

Nadále jsem zůstala písničkářkou, protože pořád skládám, jen v jiné formě. Při cestách na koncerty mi chyběli lidé. Řídila jsem sama, vykládala jsem kombo a kytary z auta sama, na pódiu jsem byla hodinu sama a pak jsem sama spala v hotelu a druhý den sama řídila domů.

Rozhodla jsem se tedy, že začnu hrát s kapelou. Chtěla jsem své písně obohatit o jiné nástroje a dát jim modernější sound. Začalo mě také bavit pracovat s elektronickými zvuky.

Druhé album Agnostika se mnou už nahrávali Martin Valihora, který dnes hraje třeba s Danem Bártou a podle mě je to jeden z nejlepších bubeníků na světě, a baskytarista Marta Minárik, také legenda, jenž hrál třeba v Lucii a ve skupině Davida Kollera. Ti dva spolu s dalšími členy mé dnešní kapely vnesli do mé hudby úplně jiný groove.

Je to skvělý člověk a muzikant, mám ho moc ráda. To, že nás vzal na turné, byla pro mě dobrá škola. Měla jsem možnost poznat, jak to funguje na šňůře zkušenější hvězdy, která to dělá dlouho, moc dobře a profesionálně.

Mohla jsem si vyzkoušet, jaké to je, když jsem na pódiu, zpívám a všechno klape, jak má. Bylo to pro mě něco nového, hráli jsme pro jiné diváky, než jací na mé koncerty do té doby chodili. Bylo to obohacující.

My si vždy povídali spíš o životě než o hudbě. Když ale potřebuju v něčem poradit, David je vždy ochotný a radí dobře. V jeho studiu v Mikulově jsme s producentem Jonatánem Pastirčákem nahrávali zpěvy na album Antigona.

Nejvíc mě inspirují lidé, s nimiž trávím volný čas. Většinou nejsou z hudební oblasti. Všechno ostatní je jakási podvědomá inspirace. Obecně ale o inspiracích nerada mluvím. Já toho v hudbě totiž tolik neznám.

Ale snažím se objevovat další umělce, které jsem ještě neslyšela, i alba, která mohou být třeba i starší. Zajímá mě jejich produkce. Teď například konečně poslouchám amerického baskytaristu Jaca Pastoriuse.

Skládání písniček a produkce hudby je pro mě zábava a nedovedu si představit, že bych v tom vědomě kopírovala někoho jiného. Všechny vlivy jsou pro mě dost podvědomé. Určitě se však dost z toho, co vymyslím, podobá něčemu, co už tu bylo, nebo je to právě trend.

Mám-li být ale konkrétnější, myslím si, že mé melodie trochu vycházejí ze slovenských lidových písniček, které mám v sobě zakořeněné.

Bylo to tak. V době, kdy jsem prožívala ne právě šťastné období a kdy jsem se dost trápila, mi kamarádka, herečka Dominika Kavašová poradila, abych si na nějaký čas dala pokoj od vztahů a zkusila být úplně sama. Vzala jsem to vážně, zkusila jsem to a moc mi to pomohlo. Zbavila jsem se některých špatných vztahových vzorců.

Rozhodla jsem se o tom veřejně zpívat i mluvit proto, že si myslím, že má-li někdo problémy s tým, že je závislý na neustálém hledání partnera, také by mu to mohlo pomoci. Bylo to něco jako odvykačka od lidí.

Neříkám, že se mi nikdo nelíbil. Hodně jsem s tím bojovala, ale také jsem měla štěstí, že to ani z druhých stran nebylo reálné.

Především vztahů. Byla jsem v minulosti dost závislá na tom, že musím stále s někým být. Často to ale bylo destrukční. Potřebovala jsem dospět do stádia, kdy nebudu závislá na tom, že k sobě stále někoho hledám.

Je náročné dovést sám sebe k tomu něco změnit. Když jsme na něco zvyklí, mozek se naprogramuje a vzorec chování neustále opakuje. Je na nás, zda jsme schopni ho přeprogramovat. Já teď myslím, že to jde.

Mám pocit, že jsem teď ve větším klidu. Občas se mi přesto ještě vracejí stavy smutku, které byly předtím docela běžné. Díky té proměně je však už není tak těžké zvládnout.

My všichni, kteří jsme na volné noze, nikdy nevíme, co bude za rok nebo za dva měsíce. Spoléháme na to, že to půjde dál jako do té doby, a bude to dobré. Zvykla jsem si na to a nebrala jsem to jako problém.

Teď jsme se ale dostali do období, kdy víme, že ještě nějaký čas nebudeme moci fungovat, že pro nás nebude nic. Je složité to přijmout a smířit se s tím. Je to náročná doba.

Může se vám hodit na Zboží.cz: