Písničkářka Kaczi: Trochu se v textech navážím do mužů

V podstatě odmalička, protože pocházím z hudební rodiny. Muzika je mou přirozeností a nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Je to životní styl, který mě pohltil a už není cesty zpět. V roce 2008 jsem pod vlivem prvních vztahů začala skládat zamilované písně. Tehdy ještě převážně v angličtině.

V roce 2012 jsem vyhrála soutěž Czechtalent ve Zlíně s vlastní písní Něha, což pro mě byla důležitá meta. V té době jsem měla vydaný demosnímek s několika písněmi. Od té doby se věci dějí a já dospěla k vydání EP Polonahá.

V angličtině jsem zpívala poměrně dlouho, ale postupem času jsem zjišťovala, že mi lidé tady vlastně nerozumí. Angličtina byla dobrá, když jsem jezdila hrát na ulici do zahraničí. U nás ale nefungovala.

Začala jsem tedy skládat v češtině, což je mnohem náročnější. Náš jazyk je těžký, je ale také pestrý a bohatý. Každý text je pro mě velká výzva.

Ano, mé publikum od té doby narostlo. Zajímavé je, že má hlavní cílová skupina jsou posluchači v průměru kolem čtyřiceti let. Ale mám pocit, jako by se teď všechny hranice smazávaly. Zpívám pro všechny a ti, kterým se to líbí, jsou mi nablízku. Jsem vděčná. Pokud mohu dát na zpětnou vazbu, kterou mám zejména od žen, mé texty se jich dotýkají, souzní s nimi a často mi děkují za to, že jim nějakým způsobem pomohly. Já jsem ale jen soundtrack, lidé žijí své životy každý sám za sebe.

Feministka nejsem. Považuju se za ženskou interpretku, která se ve svých textech do mužů trochu naváží, ale je v tom potřeba hledat nadhled a možná i provokaci.

Je pro mě klíčová, velice úzce souvisí s mou osobností. Nejde v ní jen o fyzickou nahotu. Mohla bych také zpívat, abychom si byli všichni rovni a brali se takoví, jací jsme. O to v té skladbě totiž jde. Připodobnit to k nahotě je ale zajímavější. Je to písnička o respektování se navzájem.

Ano, považuju. Nejpřirozenějším doprovodným hudebním nástrojem pro mě je akordeon. Zvukově a vizuálně mi přirostl k srdci, hraní na něj je má vášeň. Přitom je to poslední nástroj, na který jsem se naučila hrát. Nejdříve jsem hrála na piano a potom na kytaru. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze mám vystudovaný zpěv.

Nedávno jsem začala při koncertech používat i looper. Dává mi flexibilitu. Můžu tedy koncertovat se svou vynikající kapelou, která má mezinárodní přesah, a když na ni pořadatel nemá peníze, přijedu prostě sama s looperem.

Když se podíváte na obal ípíčka Polonahá, je na něm má tvář rozdělená na dvě poloviny. Jedna je nenalíčená, přirozená. To je místo, na kterém dnes hudebně jsem. Druhá polovina je nalíčená a představuje pro mě mainstream, tedy hlavní střední proud. Obě polohy se ve mně momentálně dost perou.

Mým přáním je hrát pro tisíce i desetitisíce lidí. Hledám tedy kompromis mezi tím, co je mi vlastní a z čeho vycházím, a tím, co bych chtěla. Dříve jsem mainstreamem pohrdala. Dnes si myslím, že je to možnost, která otevírá dveře. Ráda bych je otevřela, byť vím, že to třeba bude vyžadovat velkou oběť.

Už moc ne, ale podporuju ho. Busking je mi blízký proto, že ukazuje umělce v jeho opravdové podobě, úplně nahého.

Na ulici, ať už hrajete, malujete nebo žonglujete, se není za co schovat. Tam to musí být opravdové, a publikum si vybere, jestli vás odmění, anebo ne. Hraní na ulici pro mě byla obrovská škola v tom naučit se prosadit, prodat a zaujmout.

S mou manažerkou Nikčou se bavíme o tom, že bychom se v mé tvorbě chtěly více položit do šansonu. Miluju totiž zpěvačku Zaz, je pro mě představitelkou stylu, který je mi blízký. A ta ze šansonu vychází. S tím souvisí i spolupráce s českým básníkem Jiřím Kosteleckým, kterou jsem navázala.

Na podzim natočíme s energickou disko-balkánskou kapelou Circus Brothers ve Švýcarsku singl Milenka a k ní i klip. Na to se moc těším. Chystám se také na zkušenou do Japonska, kde si chci jednak trochu odpočinout, inspirovat se tamní kulturou, a také natočit klip nebo píseň. Koncem roku bych měla vyrazit do Mexika, kde mám už předjednanou spolupráci s tamní úspěšnou zpěvačkou Flor Amargo. Mezitím budu koncertovat a skládat nové písničky.

Přátelé mi tak říkají od dětství. To oslovení se mi líbí, myslím si, že vyjadřuje mou osobnost. Také občas jezdím hrát do zahraničí a Kaczi je mezinárodní slovo. Později začal můj otec svolávat kachny na naší zahradě a rodinné farmě stejně tak.