Článek
Nedávno jste se vrátila z Japonska, předtím jste poprvé hrála v Číně. Jak toto léto prožíváte?
Japonsko miluji, tam už jsem párkrát hrála. V Číně to byla premiéra, stejně jako v Jižní Koreji. Potkala jsem tam ty nejmilejší fanoušky. Publikum na všech koncertech mělo skvělou energii, hezky se mi tam hrálo. Nyní jsem na pár týdnů doma v Melbourne. Odpočívám, trochu pracuji, občas píšu písničky. Mám ráda své malé prázdniny, kdy se věnuji přátelům a skoro nic nedělám. Ale těším se, že mě pak hned čekají další koncerty.
V červenci jste byla opět oceněna na AIR Awards. Podruhé jste získala cenu pro Nejlepšího nezávislého umělce a vaše loňské album Tell Me How You Really Feel získalo ocenění Nejlepší nezávislé album. Co pro vás ty ceny znamenají?
Cením si na nich, že to jsou nezávislé australské hudební ceny. Vážím si organizace, která je uděluje. Jsem hrdá na to, že jsem sama nezávislý umělec. Mám své vlastní vydavatelství a pracuji s úžasnými lidmi, kteří věří mé práci a inspirují mě. Mám štěstí, že můžu takhle tvořit.
Sama jste si vydala už svá první EP. Přemýšlela jste i o jiných možnostech, nebo bylo založení vlastní společnosti jasnou cestou?
Vždy jsem si ráda dělala věci po svém. Nemám ráda kontrolu a nejsem zvědavá na to, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Vždy jsem chtěla něco vytvářet a dělit se o to s ostatními. A tohle byl jediný způsob, který se nabízel, protože má hudba nikoho nezajímala. Takže jsem se do toho vrhla. Možná jsem prostě jen tvrdohlavá.
Před rokem jste vydala své druhé album Tell Me How You Really Feel. Jak se za tu dobu proměnil vztah k písním, které jste na něj napsala?
Užívám si, jak se proměňují. Baví mě sledovat, jak si je lidé různě vykládají a získávají k nim vztah. Občas dávají i mně samotné větší smysl až s odstupem. Život se časem proměňuje a ony s ním. Lidé přicházejí a odcházejí, mění se i prostředí, ve kterém žijeme. Ale pořád je to pokračování jednoho příběhu a ty písně jsou pořád jeho součástí. Možná do celku zapadají trochu jiným způsobem, ale ten základní pocit pořád zůstává.
Netajíte se tím, že se nevyžíváte v mluvení o svých pocitech, radši je vyjadřujete ve své hudbě. Jako umělkyně jste na ně ale samozřejmě v rozhovorech neustále tázána. Jak se s tím vyrovnáváte?
No, to je ten největší paradox. Ale myslím, že to už je vlastně součást celého procesu. Leccos si díky tomu uvědomím. Stejně jako hovory s přáteli mi to pomáhá dát svým myšlenkám nějakou formu a vytříbit z nich příběhy, jež se pak stanou písněmi.
Jak se vyvíjí váš přístup ke skládání a psaní textů?
Vždy to bude velmi těžký proces, ale dnes už vím, že na tom člověk prostě nesmí přestat pracovat. Po čase se vždy něco objeví. To jsem se naučila, musím pořád psát a sledovat, co se stane, namísto abych ve chvílích bez inspirace ztratila víru.
Může se vám hodit na Zboží.cz: