Písničkářka Cat Clyde: V přírodě se cítím jako doma

Momentálně je na turné v Evropě, v rámci něhož se zastaví také v České republice. Zazpívá dnes v pražském Café V Lese.

Pamatuju si, jak můj dědeček hrával na housle, když jsem byla malá. Měla jsem pokoj v prvním patře a byla jsem často přitisknutá k podlaze, abych slyšela hudbu z přízemí.

Stále si přesně vybavuji, jak krásný pocit mě při tom poslechu doprovázel. Byl to vůbec první člověk, kterého jsem slyšela hrát na nějaký hudební nástroj. Nicméně nemyslím si, že by mě nějak výrazně hudebně ovlivnil. V tu dobu jsem ještě hudbu neprožívala intenzivně.

K intenzivnímu a odlišnému vnímání hudby jsem se dostala poměrně pozdě. Ta změna přišla v období, kdy jsem dospívala. Najednou jsem objevovala nejrůznější styly, poslouchala jsem především blues, jazz a také folk. V návaznosti na svou fascinaci muzikou jsem ke svým čtrnáctým narozeninám dostala kytaru. Ve škole jsem si pak zapsala předmět, ve kterém jsem se na ni naučila hrát. A od té doby už jsem nikdy nepřestala.

V době, kdy jsem navštěvovala gymnázium, jsem se často procházela po hřbitově. Jednoho dne jsem na náhrobku uviděla jméno Cat Clyde. Líbilo se mi, a tak jsem se rozhodla ho užívat.

Vyrůstala jsem na venkově a v přírodě jsem od malička trávila velké množství času. V lese nebo na poli se cítím jako doma. V přírodě si dokážu doopravdy odpočinout, pobyt v ní mě nabíjí energií. Rozhodně nejsem městský typ. Pokud mám možnost výběru, vždy zvolím přírodu. Přírodu miluji, cítím se v ní nanejvýš mírumilovně a klidně.

Bylo to velice zajímavé. Pronajala jsem si kabinu v lese, ve které jsem následně vytvořila malé nahrávací studio. Vzala jsem si s sebou jednu soulovou skupinu, která si říká Carlo a pochází z Toronta. Byli jsme tam asi týden a byl to opravdu krásný zážitek. Byli jsme izolováni od populace a za okny sněžilo.

Nicméně poté, co jsme se vrátili, nebyla jsem s výsledkem úplně spokojená. Po pár měsících jsem se proto rozhodla v nahrávání alba pokračovat a vyrazila jsem do hudebního studia Bear Creek v Seattlu, kde jsem strávila dva týdny. Bylo to vůbec poprvé, co jsem nahrávala se studiovými hudebníky. Nicméně i po těchto dvou týdnech jsem měla pocit, že je co zlepšovat.

Rozhodla jsem tedy vyrazit na chatu za kamarádem, kde jsem společně s ním a mým přítelem v nahrávání pokračovala. Tam jsem dala albu finální podobu a vrátila se spokojená. Konečně jsem pocítila velkou úlevu. Nutno říci, že to bylo chvílemi opravdu náročné. Ale ve výsledku se to vyplatilo a zpětně bych neměnila žádnou část tohoto procesu.

Svou první desku Ivory Castanest jsem nahrála na jednom místě s lidmi, kteří měli konzistentní vizi o podobě vznikajícího alba. Ta se shodovala s mou. Má debutová deska vznikla ve srovnání s druhou velice jednoduše.

Částečně tím, že jsem dospěla. Troufám si říci, že jsem za tu dobu dospěla jednak lidsky, ale také hudebně. Posun je na deskách znát. Naučila jsem se, jakým způsobem tvořit.

Netlačím na sebe. Dávám prostor podnětům, které ke mně přicházejí. Vždy u sebe nosím zápisník. Pokud mě zrovna něco napadne, v klidu se posadím a zapíšu to. Je to intuitivní proces.

Ano, určitě. Musím říci, že publikum v Evropě je celkově tišší a vnímavější. Mám pocit, že mě zde lidé mnohem více poslouchají. V Kanadě je to odlišné. Někdy tento pocit splynutí s publikem mám také, ale ne vždy. Proti tomu v Evropě veškerá má vystoupení byla taková. Moc si to užívám.

Na podzim bych měla vyrazit na turné po Kanadě a Spojených státech, s posledním koncertem v Chicagu. Na začátku příštího roku pak plánuju turné s několika folkovými skupinami. Bude to poprvé, kdy takto vyrazím s dalšími hudebníky.

Poskytuji si v tomto směru veškerou volnost a prostor, ostatně téměř jako ve všem v životě. Jsem zvědavá a těším se, kam mě to dále potáhne. Je to v tuto chvíli spíše ve hvězdách.