Článek
Ve snu má de facto dvě části. První působí jako imaginace a druhá coby frustrace z konkrétních lidí. Vzpomenete si na pocity, ze kterých píseň vzešla?
Podnětů bylo více. Četla jsem Nietzscheho Tak pravil Zarathustra i Freudova díla a začala mít podivné erotické sny, které se neustále opakovaly. Snažila jsem se zjistit, proč se mi zdají. Druhá polovina funguje v podstatě jako rozuzlení. Ptám se sama sebe, zda jsem souzněná s vlastní realitou a jestli si nenalhávám něco, co bych chtěla vidět, a zamýšlím se obecně nad tím, jak lidé často popírají skutečnost a nechtějí si v životě připustit určité věci, jak stále něčemu slepě věří.
Skladbu jste prý napsala s ranní kocovinou. Inspiraci bych čekala spíše v alkoholovém či jiném opojení.
Kocovina ale bývá příznivá pro kreativitu. Neopíjím se nějak často, a když už ano, je to pro mě vrchol určitého vnitřního stadia. Něco se ve mně nahromadí a nevím, jak to mám řešit. A tak to vyplavím alkoholem. Nechci teď však působit jako notorička, pití mi spíše pomáhá nahlédnout do sebe z jiné perspektivy. Danou záležitost pak uzavřu a jdu dál.
Vypisujete se z citového rozpoložení?
Rozhodně. Řekla bych, že pro každého hudebníka je skládání a psaní svým způsobem terapie. U některých interpretů sice není navázané na jejich osobní zkušenost, podle mě ale text nemůže posluchače věrohodně zasáhnout, aniž by v něm nebyla přítomná.
Do jaké míry jsou tedy vaše nahrávky autobiografické?
Písně často nejsou o jediné situaci. Je to taková sněhová koule, na kterou se nabalují různé okamžiky vztažené ke stejnému kontextu.
Osobní je i druhá část dvojsinglu s názvem Sweet Spot?
Ve zkratce je o ženském orgasmu. Myslím si, že u mě toto téma přišlo už na gymnáziu, kdy jsem se bavila s kamarádkami, které jej prý nikdy nedosáhly. Řekla jsem si, proč toto důležité téma neotevřít s humorem a sarkasmem.
Je skladba feministická?
Ano, ale z mého pohledu. Co vlastně je feminismus? Každý ten termín chápe úplně jinak. Pro mě znamená vzájemnou toleranci všech lidí. Nechci však svou tvorbu nijak nálepkovat.
Co vás přivedlo k hudbě?
Maminka mě v šesti letech zapsala na hru na klavír, aby se mi rozvíjela levá hemisféra. Přála si, aby se ze mě stala lékařka. Později jsem začala chodit i na zpěv, protože jsem doma neustále zpívala a všechny členy rodiny to iritovalo. A už jsem u toho zůstala.
Před pěti lety jste odešla studovat do Berlína, kde žijete dodnes. Z jakého důvodu jste se nevrátila do Prahy?
Ve druhém ročníku na bakaláři jsem se spolužáky, dvěma Švédy a jedním Britem, založila kapelu The Flavians, s níž jsme vcelku raketově postupovali nahoru. Hráli jsme třeba na Glastonbury nebo na Reeperbahn Festivalu v Hamburku. Přišel okamžik, kdy jsme se závěrem studia zvažovali, zda všichni nevyrazíme domů, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat v Berlíně a pokračovat se skupinou.
Brali jste účast na prestižním britském Glastonbury za zlom?
Kdyby rok nato nepřišla pandemie, tak by jím asi byla. Situace po koronaviru znamená mimo zavedená jména pro každého muzikanta čistý štít, u promotérů začínáme de facto od znova.
Roky jste zpívala v angličtině. Proč jste se letos v sólových počinech vrátila k rodnému jazyku?
Do jisté míry se do toho promítlo mé ego v rámci kapely. Je v ní rodilý mluvčí a zbylí dva mají angličtinu na velmi vysoké úrovni, ve Švédsku totiž nemají ani dabing. Sledovala jsem, jak píšou, upínala pozornost na květnatost jazyka a bohatost slovní zásoby.
Věděla jsem, že tak krásné anglické texty v životě asi nedokážu napsat. Zřejmě nikdy nebudu schopná použít druhý jazyk s takovou lehkostí a citem jako mateřštinu. Nicméně mě baví aplikovat postupy z angličtiny na české texty.
V češtině už prý píšete další písně. Co k nim můžete prozradit?
Pronajali jsme si studio se spoustou různých nástrojů, bylo to takové umělecké hřiště. Nahrála jsem vibrafon, elektrické piano Wurlitzer, syntezátor ze šedesátých let nebo třeba varhany. Inspiraci čerpám z Maca DeMarca a Alice Phoebe Lou, jež působí v Berlíně a v listopadu vystoupí v Praze. Mám rozpracované tři singly, které s dvojsinglem snad už koncem roku vydám jako EP.