Písničkář Tomáš Klus: Uvidíme, co přinesou múzy

Ani na okamžik. Třeba u nás doma zní hudba neustále, ať už reprodukovaná, nebo zpívaná členy mé rodiny. Má žena je muzikální a dcera vyžaduje muziku každý den. Také jsem se pečlivě věnoval svému sebevzdělávání a hraní si s nástroji. Dal jsem si předsevzetí, že se naučím hrát lépe na kytaru. Mám sice kolem sebe fantastické muzikanty, kteří mi po hudební stránce dělají takzvaně polštář, současně jsem však sám sebe pocítil jako brzdu. Kluci mi říkají, ať se moc hrát neučím, protože intuitivnost v hudbě je skvělá, já si ale myslím, že jako kytarista mám rezervy, a ty jsem se snažil odstranit.

Koupil jsem si také kytarové efekty, čímž jsem si splnil jeden ze svých malých snů. Nakonec jich bylo tolik, že jsem se přistihl při tom, že se vlastně neučím hrát, nýbrž si s nimi hraju. Svět kytarových efektů mi přinesl mnohé inspirace, které jsem si poctivě nahrával. Když jsem je pak pouštěl klukům z kapely, řekli mi, že jsem napsal novou desku.

Nebude to ještě tak markantní. Turné se jmenuje Recyklus proto, že chci směřovat pozornost společnosti, která na mě upírá svou pozornost, k tomu, v jakém stavu se nachází naše planeta. Jmenuje se tak i proto, že jako čerstvý třicátník cítím potřebu jakési recyklace v rámci písní. Budeme hrát řadu starších, které nepotřebují žádné úpravy, protože byly napsané pro Tomáše Kluse, který u toho tenkrát byl, a jsou tedy autentické.

Dvanáct písniček pro turné vybrali v anketě fanoušci, další má kapela. Rozdal jsem jejím členům papíry, aby na ně napsali pět svých srdcových písní. Ve výsledku se na nich objevily prakticky všechny z našeho posledního alba Anat život není. Záměr recyklace tedy vyšel, protože v koncertním programu se dokonale promítne osobnost má a celé kapely.

Zůstalo, kluky miluju a za nic bych je nevyměnil. Bubeník Petr Škoda je jako buldok. Když ho vidíte hrát, nepřehlédnete u něj obrovskou zarputilost, kterou by podle mě měl každý bubeník mít. Je tahoun v tom nejlepším smyslu slova. Baskytarista Honza Lstibůrek a kytarista Jirka Kučerovský jsou pro mě hudba, přitom každý trochu jinak. Honza je světlo a Jirka je tma, což myslím v tom nejlepším smyslu slova. Když se bavíme o metafyzických věcech, Jirka je ten, který říká, že to jde i spodem. Přesně tak to má i v muzice.

I díky klukům jsem za poslední rok pochopil, že jsem na světě ze dvou důvodů: kvůli své rodině a kvůli hudbě. Nic jiného nepotřebuju.

Mou přirozenou vlastností je v tomto ohledu inklinace k extrémům: buď mluvím hodně, anebo vůbec. Vyzkoušel jsem si to loni v červnu při koncertu ve Svojšicích spojeném se křtem alba Anat život není. V první půli jsme odehráli klasický set, při kterém jsem komunikoval jako vždy, a ve druhé jsme hráli jen písničky z nové desky a já mezi nimi nemluvil. Bylo to skvělé, ale když jsem o tom zpětně přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že ve druhé půli jsem to nebyl já. Miluju interakci s diváky. Mám pocit, že koncert je stokrát lepší v momentě, kdy se vytváří společně s lidmi.

Chtěl bych ale napříště říkat jenom to, co považuju za nutné. Učím se říkat co nejméně slovy co nejvíce věcí. Připouštím, že jsem při vystoupeních v minulosti často mluvil a mluvil, a přitom jsem nic neříkal. Navíc to zdržovalo a to už bych dělat nechtěl.

Spoustu slov jsem použil i na to, abych se obhájil. Bylo to nespravedlivé, ale stávalo se, že za mnou chodili někteří lidé s tím, že si spolu hezky zafetujeme, nebo jsem jim měl dát odpověď na otázku, co mají dělat se svým životem, anebo mi vykládali, že jsou také blázni, protože třeba přišli bosí. Většinou jsem to řešil tak, že jsem celou věc trochu zesměšnil. Výsledkem byl ale zmatek. Dostal jsem mat, protože jsem ty lidi mátl.

Během roční pauzy jsem si potřeboval uvědomit, co jsem a co ne. Bylo hodně lidí, kteří říkali, že jsem blázen, narkoman nebo duchovní guru, a byť k tomu nebyl žádný racionální důvod, začal jsem přemýšlet o tom, jestli to tak není. Přemýšlení o těch věcech mě utvrdilo v tom, že nejsem ani jedno. Nebudu se už v diskusích pouštět do boje s větrnými mlýny. Stačí mi, že vím, jak to je.

Plán nemám, protože nikdo neví, co přinesou múzy. Myslím si ale, že nová deska se ponese v duchu country. To je jedna možnost, kterou dnes cítím. Je tu ale i jiná věc. Kluci z kapely mě nutí, abych nahrál své sólové album. Začínal jsem jako písničkář, jako folkař, ale nikdy jsem desku pouze s kytarou nenahrál. Docela mě to k tomu táhne. Na druhou stranu se mi však nechce být bez kluků, takže kdo ví, jak to dopadne.

Je důsledkem hledání formy, které u mě probíhá. Osobně mám pocit, že kdyby se vzaly všechny mé písničky, které jsem dosud napsal, a scucly se dohromady, vyjde právě skladba Dobré ráno.

Je to vlastně výsledek recyklu. Když jsem ji napsal a potom jsme ji s kluky z kapely rockově zahráli poprvé ve zkušebně, bylo to dobré, a tak jsme ji tak natočili. Je to singl, který asi nebude mít vliv na další tvorbu. Zároveň si stále myslím, že tvorba by neměla být ohraničena ničím. Proto nemám vizi. Byl bych ale rád, kdyby nová deska vyšla příští rok.

Ano, zřejmě se staneme světovými rekordmany. Už jsme v jednání s agenturou Dobrý den. 27. září minulého roku jsme na festivalu Mezi ploty v Praze zahájili generální pauzu v písni Napojen. Protože stále trvá, vychází už na milióny taktů. Honza Lstibůrek spočítal, že je to ve chvíli, kdy spolu mluvíme, 31 876 200 taktů. Skončí s první písničkou našeho nastávajícího turné, kterou bude právě Napojen od místa, kde jsme loni skončili.

Je to odborný hudební termín, který znamená pauzu se záměrem skladbu posléze dohrát do konce. Byla to recese, stejně tak když jsme agentuře Dobrý den napsali, že se něco takového děje. Ona nám ale odpověděla, že by to ráda zdokumentovala. Abych byl přesný, šlo by o ustavující světový rekord. Kategorie týkající se délky generální pauzy zatím neexistuje.