Písničkář Tomáš Klus: Investice do jedné lásky je správná

Původně jsem nashromáždil na sedmdesát nápadů. Z nich jsem vybral čtyřicet a poslal je klukům, kteří zvolili třicet, a já z nich pak vybral jednadvacet.

Měl jsem touhu mít na desce jednadvacet skladeb, protože mám k tomu číslu exkluzivní vztah. Je pro mě velmi silné, magické a věřím, že může přinést štěstí a požehnání.

Přeju si, aby ty písně fungovaly jako otvírák na naše duše, které jsou podle mě stejné, bez ohledu na to, jaká schránka je obepíná.

Ano, je to příběh. V písni Malý vítr jsem já to dítě v deseti letech, kdy jsem přišel o tátu a spolu s tím i o mužskou odvahu. Později mi můj trenér v moderním pětiboji tátu trochu suploval a dodával mi životní tvrdost, kterou každý chlap potřebuje. Ale v těch deseti letech to tak ještě nebylo.

Ta písnička končí zhruba v mých patnácti letech, kdy jsem přišel do Prahy a rozhodl se být na světě sám za sebe.

Začal jsem si dávat životní cíle, které se mi dařilo plnit. Během té doby jsem si ale uvědomil jeden paradox, sice že člověk obvykle nejvíce ubližuje lidem, které miluje. Rozhodl jsem se to změnit a napsat o tom desku.

Proměna, ke které u mě došlo poté, kdy jsem se seznámil se svou ženou Tamarou a vydal tehdy album Proměnamě, byla pro mnoho lidí nepochopitelná. Byla příliš prudká. Z chlapce, který miloval na všechny strany, ale bylo to spíš fyzicky, se stal člověk, který v lásce spatřuje řešení všeho a jediným jeho cílem je obecné dobro a touha být dobrým člověkem. Chápu, že to vypadalo neuvěřitelně. Chtěl jsem se prostě narovnat. Spravit.

Nikdy jsem totiž nikomu cíleně neublížil, proti nikomu jsem nekul pikle, nikoho nepomlouval, nikdy jsem nikoho nechtěl okrást, ale často jsem ubližoval svým partnerkám tím, že když zmizela euforie, šel jsem bezohledně dál. Dodnes za to cítím obrovskou odpovědnost a vím, že je to ubohé.

Přesně tak. Je to můj ventil. V některých písničkách na předchozích deskách jsem zpíval o tom, že mě dotyčná nemiluje, ale já ji ano a strašně moc. Bylo to sobecké, chtěl jsem tím především zaujmout pozornost dané dotyčné. A takových žen bylo víc.

Dnes vím, že investice do jedné lásky je správná. Mou láskou je má rodina. Ta mi dává odvahu být ve světě sám sebou. Láska mě dovedla k pravdě, má žena mě dovedla k pravdě, rodina mě dovedla k pravdě.

Hlásají ji Ježíš, Buddha a další moudří lidé. Je třeba uvést v rovnováhu to, co člověk prožívá vnitřně, s tím, co dělá navenek. Je to všeosvobozující pocit, protože pak nikdo nemůže říkat, že to nejste vy, a nemůže vás z ničeho obvinit. Navíc mě to otevírá pravdě jiných lidí, což mi pomáhá najít objektivní pravdu. K tomu je ale nutné být schopen dialogu. I o tom album je.

Všechna má alba jsou autobiografická, ale tohle je nejotevřenější. Rozhodl jsem se, že se nebudu schovávat za hrátky s češtinou či obraty, které nabízejí široké spektrum významů.

Protože si myslím, že už nemáme tolik času, abych to mohl odložit na další desku. Všespolečenský dialog vnímám jako ruční brzdu, kterou společnými silami zatáhneme. Mám totiž pocit, že se jako lidé řítíme do chaosu. Dopouštíme se obrovské relativizace pravdy a destrukce věcí, na kterých by měly naše hodnoty stát.

Přitom cíle všech lidí jsou stejné. Všichni chceme milovat, být milováni, žít ve zdraví, budovat harmonické vztahy se svými bližními. Když se navzájem ujistíme o tom, že to opravdu chceme, pak může dialog probíhat prostřednictvím úplně jiných lidí než těch, kteří chtějí uplatňovat sílu.

Na tom se ale musíme domluvit my, kteří se potkáváme na ulicích. Je potřeba naučit se naslouchat lidem, kteří nám něco říkají. Já sám s tím mám někdy problém, ale učím se to.

Nestihli jsme ji nahrát, a hlavně na tu desku nepatří. Bez ní je pro mě album Spolu kompletní, je na něm výpověď, o kterou jsem usiloval. Občas se mi ale v životě stane něco, k čemu se chci vyjádřit, a musí to rychle ven. Nahraju o tom tedy písničku a zveřejním ji na internetu.

Celá ta kampaň o mém střetu s Babišem je jen vedlejší důsledek prohlášení, které jsem vydal. Nejde mi o Babišův bojkot. Bylo to gesto, kterým jsem chtěl upozornit na to, že je potřeba aktivizovat občanskou společnost, jež musí převzít přímou odpovědnost za to, v jaké situaci jsme se jako národ ocitli.

Neburcuju lidi k tomu, aby vyšli do ulic a křičeli nějaká hesla. Jde mi o to, abychom se angažovali na všech úrovních. Jako voliči můžeme chtít po politikovi, který nás zastupuje, vysvětlit, proč se odklonil od směru, který sliboval před volbami.

U Andreje Babiše mi vadí mimo jiné to, že když se ho někdo zeptá na něco, co mu není příjemné, odpověď nedá, a ještě na dotyčného zaútočí, obvykle bez důkazů. Ve svém prohlášení jsem také napsal, že by se v rámci veřejného prostoru měla začít řešit role etiky.

Není. Já se té písničce omluvil, protože za to, co se kolem ní strhlo, nemůže. Pokud za to někdo může, pak jsem to já, jelikož jsem ji napsal. Řada lidí mi dokonce říká, že jsem tou písní způsobil, že tu teď máme Andreje Babiše. Pokud by to, že to vezmu na sebe, pomohlo tomu, abychom spolu konečně začali mluvit a domluvili se, pak to na sebe beru.

Pánubohudooken vznikla jako obecná skladba, která ani nebyla tolik mířena na politiky, jako spíš na lidi, kteří sedí v hospodě, kafrají a nic nedělají. Naopak píseň Nedá se nic dělat? je můj naprosto konkrétní strach z rozbíjení pravdy, z konkrétních lidí a činů.

Nebrojím proti voličům Andreje Babiše, Miloše Zemana nebo SPD. Dokážu pochopit, že to, co oni říkají, pro ně může být atraktivní. Děsí mě ale, že za těmi lidmi jsou jenom slova, žádné činy. A pokud už to jsou činy, pak jsou často o sto osmdesát stupňů jiné, než byla jejich slova, jež o těch činech mluvila. Jestliže se to týká vedení státu, je to pro mě příliš velká nejistota na to, abych se staral o své a jenom psal písničky.

Doufám, že ne. Snažím se jen být součástí aktivní společnosti, protože si myslím, že je to důležité.

Už dlouho mám nutkání nahrát sólovou desku bez přičinění kluků z mé Cílové skupiny. I oni mě k tomu hodně ponoukají. Jaká ale bude tematicky, to nevím. Vždycky si sednu ke kytaře a téma nechám přijít. Může být o čemkoli.

Mantra je na koncertním albu Živ Je a také si ji šetříme na nahrávku, která vznikne příští podzim, kdy absolvujeme turné s Janáčkovou filharmonií.

A pokud jde o písničku Flusnu, nahrát jsme ji museli, protože naši fanoušci pro to vyvinuli poměrně velký tlak. Na desce je to záznam ze živého vystoupení.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: