Článek
Loni jste vyhrál soutěž Czech Fresh, která vám umožnila zúčastnit se řady showcaseových akcí v Evropě. Co vám to přineslo?
Spoustu dobrých věcí. Už jenom to, že můžu hrát v zahraničí pro lidi, kteří neumějí česky, je velmi motivující. Konkurence u nás je velká, ale v zahraničí je nepředstavitelně větší. Na showcaseový festival Great Escape se například sjely nejnadějnější nové kapely z celé Británie. Pokud chcete zaujmou agenta či producenta, musíte být vynikající a zároveň zajímaví. Jsou to skvělé zkušenosti, inspiruje mě, jak to dělají ostatní, i to, jaké trendy v hudbě jsou. Je také dobré sbírat kontakty.
Vystupujete s kapelou?
Na většině akcí jsem byl zatím sám s kytarou. Vedly mě k tomu dva důvody. Jednak musíme koncertní program opravdu svědomitě a pořádně nachystat. Nemá smysl si jet do zahraničí jenom zahrát, cílem je zaujmout a domluvit koncerty v zahraničí. Druhý důvod je jistě finanční. Nicméně na zbytek showcaseových festivalů pojedu se svou kapelou.
Thom Artway se stále vrací i k hraní na ulici.
Jaký je český hudební svět v porovnání s evropským?
Je uzavřený, a to především kvůli jazyku. Naštěstí už vystrkují růžky muzikanti, kteří jezdí hrát do zahraničí a upoutají na sebe pozornost. Jsou to kapely z oblasti world music, ale také například Lenny, Jakub Ondra nebo Lake Malawi. Všichni zpívají anglicky, protože vědí, že jenom tak mohou něčeho dosáhnout. Jsem rád, že se jim daří, a přeju jim, aby to zlomili. Někteří z nich už lámou.
Mě na základě účasti na showcaseových festivalech čeká na přelomu listopadu a prosince osmidenní turné po Anglii a Skotsku. A také hraní na dalších pěti showcaseových přehlídkách.
Z vaší nové desky mám dojem, že máte chuť odejít od smutku a melancholie, které písně na vašem debutu charakterizovaly, nicméně vám to moc nejde.
Smutek v písničkách mám rád, mohl bych se v něm klidně koupat. Zároveň jsem šťastný, člověk a mám o čem psát. Například na desce poslední písnička To B. zní velmi melancholicky. Je to mé srovnání se s minulostí, se vztahem, který skončil. Najdeme v ní ale jakousi naději. Smutná je i Many Partings, kterou napsal náš bubeník Martin Hrabal. Je to podle mě jedna z nejsilnějších písní na desce.
Prý jste některé písně na novou desku napsal na Sumatře?
Rád cestuju, potkávám nové lidi a poznávám krajiny, v nichž jsem nikdy nebyl. Na Sumatru jsem odletěl loni v lednu s tím, že budu skládat písničky. Prožil jsem tam dvacet dnů sám na ostrově, kolem bylo jen pár domorodců, nikdo mě nerušil a neotravoval.
Jenomže se stalo to, co se stává, a zpočátku mi nepřicházely žádné nápady. Četl jsem tedy knížky, odpočíval a přemýšlel. Nakonec jsem chytil i hudební inspiraci a napsal tři skladby. Navíc jsem si na diktafonu odvezl desítky hudebních nápadů, které se tam dostavily.
Thom Artway cestuje po světě.
Jaká měla podle vašeho původního plánu nová deska být?
Nekalkuloval jsem, hudbu jsem dělal tak, jak ji dělám vždycky. Ze mě, ze členů mé kapely i z producenta a textaře Alasdaira Boucha vzejdou nápady, které zpracujeme do písniček. Když se nám líbí, dáme je na desku.
Všechno je založeno na písničkářském základu, nicméně v poslední době jsem začal hodně poslouchat elektronickou hudbu, což se na zvuku alba odrazilo. Je na něm i jedna rocková skladba. Kdykoli si však ty písně zahraju s kytarou, uvědomím si, že jsem stále písničkář.
Kdo je Alasdair Bouch?
Britský písničkář, který žije v Praze. Poznali jsme se na showcasu, který pořádal label Tranzistor. Chtěl jsem na novém albu pozvednout lyrickou stránku textů, a tak jsem se rozhodl přijmout jeho nabídku na spolupráci a konzultovat s ním texty, či si je od něho třeba nechat napsat. Díky tomu jsem získal v psaní textů i zpívání větší sebevědomí.
U písniček na minulou desku mi po napsání text zkontrolovali anglicky mluvící přátelé. S Alasdairem jsme na nich dělali od začátku společně, chodil se mnou i do studia. Texty na albu vlastně tvoří jakýsi příběh o tom, že vztahy mohou skončit, a i když je to smutné, dává nám to možnost zažít něco jiného, třeba krásnějšího.
Jde jen o vztahy mezi partnery?
Nejen o ně. Vzpomínám si, že když jsem před lety hrál v Praze na Kampě u Lennonovy zdi, byla tam dívka s matkou. Řekly mi, že holka je poprvé v Praze, protože z ní pocházel její otec. Bohužel ale zemřel v některém z posledních válečných konfliktů. Chvíli jsme si povídali a já na základě toho setkání napsal text k A Daughter’s Drawing. Je to takový hořký příběh.
Začínal jste hraním na ulici. Vracíte se tam ještě?
Vracím a pořád se tam cítím dobře. Dvakrát za rok jedu hrát někam do Evropy, nejčastěji se slovenským zpěvákem Martinem Harichem. V červenci jsme byli dva týdny v Itálii a bylo to skvělé. Člověk neví, kde bude druhý den hrát, neví, kde bude v noci spát, ale je to krásné a dobrodružné. Pokud budu mít čas, tak bych chtěl první týden v září hrát u Lennonovy zdi na Kampě. Už jsem tam dlouho nebyl.
Současně mě ale baví hrát koncerty v klubech a na festivalech pro více lidí. Jsem prostě spokojený s tím, jak to je.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: