Písničkář Pekař: Přesvědčit mě ke změně je pro ostatní asi to nejtěžší

Vyhovuje. Muzikanty jsem se před časem obklopil kvůli tomu, aby byly skladby energičtější a na koncertech měly větší drajv. Na albu jsou všechny nástroje nahrané živě. Naučil jsem se dokonce hrát na hrnek a použil jsem to v písničce Kafe.

Můj bubeník Miloš Filip mě donutil k tomu, aby na desce byly živě natočené i všechny party bicích. Souhlasil jsem i přesto, že hrozilo, že se doba nahrávání prodlouží dvojnásobně, stejně tak cena, kterou za pobyt ve studiu zaplatíme. Má jedny z nejlepších bicích, která u nás jsou, a na tom si zakládá. Hraje na soupravu značky DW a má logo výrobce vytetované na ruce. Nebylo možné se jeho vizi vzpírat.

Naštěstí ne, protože Miloš hraje dobře a rychle. A tak jediný, kdo to zdržoval, jsem byl já. Nahrávali jsme ve studiu Le Grill v Kutné Hoře u Petra Lebedy z kapely Rybičky 48. Je to kamarád, takže nám vyšel maximálně vstříc. Bylo to ale přesto nadoraz, protože tam v té době nahrávala novou desku i jeho kapela.

Byla to velká změna, protože poptávka po mých koncertech šla nahoru. Brzy jsem se rozhodl, že to nenechám vyčpět tím, že budu vydělávat jenom sám s kytarou, a postavil jsem si kapelu. Teď se hudbou všichni živíme.

V první řadě jsem hledal někoho, kdo by mé písničky zvládl zahrát lépe než já, respektive je naplnil muzikou, která v nich při prezentaci s akustickou kytarou chybí. V kapele máme nepsané pravidlo, že se všechno musí podrobit písničce. Občas jsem kvůli tomu dokonce musel opustit svůj názor, což je také významný pokrok, protože patřím k lidem, kteří si ho hájí za každou cenu. Přesvědčit mě ke změně je pro ostatní asi to nejtěžší.

Snažím se o to. Nejdřív jsem ale musel udělat jinou změnu. Když jsme jezdili autem na koncerty, sedával jsem vpředu vedle řidiče a hlídal všechno, co se týkalo organizace cesty a dojezdu na místo. Byla to spíš manažerská pozice a já se tím trochu vzdaloval kapele.

Jednoho dne jsem se rozhodl, že si sednu dozadu, kam patřím, mezi muzikanty. Teď jsem naprosto spokojený, protože už mě organizační věci nezajímají a klíčová je pro mě muzika. Organizaci řeší Marek Nedvěd, což je náš road manažer a od ledna bude manažer na plný úvazek.

Měl jsem také touhu zapracovat na uvádění písniček. Za čas jsem ale pochopil, že se na to můžu vykašlat, protože čím víc jsem se na moderování koncertu soustředil, tím horší to bylo. Teď improvizuju, nepíšu si žádné poznámky o tom, co bych měl říkat, a baví mě to mnohem víc. Je to lepší a spontánní.

V Hostinném jsme hráli na akci Porcinkule. Přestože jsem se před koncertem ten název bifloval, při vystoupení jsem se na něm asi na deset minut zasekl. Dokonce přišla na pódium paní pořadatelka a přinesla mi papír, na kterém byl ten název napsaný. Já byl ale tak rozhozený, že mi to ani nešlo přečíst. Nakonec se to povedlo, a jsem si jist, že si už ten název budu pamatovat až do smrti.

Je to velmi důležitý pocit, to ano, ale klíčová je pro mě písnička Co když, kterou zpívám se Sharlotou. Je o tom, co mimo jiné vedlo k tomu, že poslední rok prožívám velké osobní změny. O některé lidi člověk v životě přichází a nové zase nachází. Kvůli tomu jsem se odstěhoval z Kutné Hory do Českých Budějovic. Doufám, že to bude mít na mě a celou kapelu dobrý vliv.

Fungujeme jako kamarádi, kteří mají společný cíl a všechno tomu podřizují. Máme se rádi a hodně nám na sobě záleží. Já sice žiju v Budějovicích a kluci v Kutné Hoře, ale přes telefon a internet komunikujeme v průměru šest hodin denně.

Máme před sebou koncertní turné a já, pro zajímavost, vytvořil harmonogram, podle kterého budeme zkoušet. V sedm třicet ráno začínáme ranním během. Kdo fakt poběží, tomu zaplatím snídani. Potom následují aerobic a dechové cvičení, abychom byli fit po fyzické stránce. Pak nás čeká zkoušení písniček a večer se před zrcadly budeme pohybovat s nástroji tak, jako bychom byli na pódiu. Nachystáme tak vlastně koncertní choreografii. Omezil jsem také kouření, aby se mi lépe dýchalo a můj hlas netrpěl.

Chceme, aby naše vystoupení diváky bavila a my při nich byli v dobré kondici. Jdeme tomu naproti. Jsem bývalý tanečník, takže mě takové zkoušky baví.

Některé jsou starší, jiné úplně nové. Například písnička Kafe se zrodila těsně předtím, než jsme ji začali nahrávat. Chyběl mi k ní text, k čemuž se přiznávám, protože se to někdy stane každému muzikantovi. Rozhodl jsem se ale jít spát a věřil jsem, že mi ráno určitě naskočí. To se také stalo, já si ho napsal na ruku a Petr Lebeda mi ve studiu řekl, že je kvalitativně stejný jako ostatní.

Na desce je i písnička, kterou jsem napsal už ve čtrnácti. Jmenuje se Zakazuju si tě, jen jsem si v ní předělal text tak, aby odpovídal mému současnému myšlení. Bolest, kterou jsem z té skladby tenkrát cítil, jsem se ale snažil zachovat.

Napsal jsem ji pro svou přítelkyni. Děkuju jí za to, že jsme spolu, i když je to občas náročné. Každý člověk ale ví, že v životě není všechno vždycky růžové.

Startujeme 27. října v Českých Budějovicích a věřím, že se lidem bude líbit i vizuální stránka koncertů. V prodeji už bude kniha Den, kdy jsem dal výpověď, která je takovým mým přiznáním na papír. Je seřazená do šesti celků – dětství, střední škola, vztahy a neřesti, práce, kapela a dění teď. Na konci každého z nich se kromě fotografií objevují i úvahy na různá témata. Doplněná bude texty písní z nového alba a akordy k nim.

Album pokřtíme v Praze, Brně a v Kutné Hoře. A v Brně na Flédě to bude speciální koncert.

Loni se mi tam podařil malý trapas. Špatně jsem se podíval na hodinky a koncert jsem ukončil o patnáct minut dříve. Kluci z kapely mi v šatně říkali, že jsme měli ještě hrát, ale já si tvrdohlavě stál za svým. A neměl jsem pravdu.

Všem, kteří na tom koncertu byli, se omlouvám, což udělám letos hned při první písničce přímo na pódiu. A slibuju, že tam odehrajeme dvojnásobný koncert.