Článek
Na vašich prvních deskách byly hlavně veselé písně. Měl jste tu ambici i při nahrávání novinky?
Písničky skládám tehdy, když mám radost a je mi dobře. Nejsem typ autora, který se vypisuje z depresí. Zásadní roli v tom hraje mé životní nastavení. Když mě postihnou skepse či špatné rozpoložení, jdu s kamarády na pivo, tam to rozebereme.
Mám rád, když moje hudba přináší radost a dobrý pocit skrze něco, co je vtipné, ale i lehce k zamyšlení. To je mé pole působnosti. Většina písní z nové desky na něm zůstala. Pustil jsem se však i do témat, která jdou více pod povrch.
V jaké skladbě nejvíce?
V klavírní baladě Kdoví. Napsal jsem ji původně jen pro sebe, nebylo mým záměrem dávat ji na desku. Není depresivní, spíš jsem se v ní zamyslel nad svým dosavadním životem. Je mi pětadvacet, dodělal jsem vysokou školu, zažil jsem věci dobré i špatné, řada se jich v mém životě změnila, prostě důvodů k tomu, aby vznikla, bylo víc.
Přehrál jsem ji Jendovi Vávrovi, který se mnou nové album připravoval. Poslechl si ji a řekl, že je to píseň, která desku posune nad ty dvě předešlé. A tak jsme ji na ni zařadili.
Určité hloubce v textech se nevyhýbám. Primárně mi ale sedí, a ocenili to i posluchači, radost a humor.
Skládáte písně u klavíru?
U klavíru i kytary. Klavír je ale nástroj, u kterého se cítím nejvíce způsobilý. Všechno, co mám v hlavě, na něm dokážu dostat do hudby. S kytarou to neumím.
Bylo vaším záměrem dostat se od zvuku svých dvou prvních desek trochu dál?
Byla to skoro hlavní myšlenka. Na rozdíl od nich vznikalo nové album jako jednolitý celek. Dříve jsem vydal šest sedm singlů a ty se staly základem později vydané desky. Teď jsem rok navenek mlčel, a přitom seděl doma a psal nové písničky. Nakonec jsem jich měl asi pětatřicet, a z nich jsme s Jendou Vávrou vybrali na desku čtrnáct nejsilnějších a nejsmysluplnějších.
Snažíte se v nich neopakovat?
To pro mě bylo důležité. Proto jsme především u písniček v první půlce takříkajíc šli po zvuku. Mám navíc vlastnost, že to, co poslouchám, se odráží v tom, co skládám. A já poslouchám široké spektrum hudby, od geniálního ryzího folkaře Karla Plíhala přes semaforský jazz, folklor, irské lidovky až po moderní pop či jazz.
Co mě zrovna bere u srdce, to se promítá v podobě i zvuku písniček, které právě skládám. A jelikož nejsem posluchačem jednoho žánru, jsou nové písně v inspiracích dost rozdílné.
Je tu i má láska k trapnému humoru. Jeho prostřednictvím nabourávám strukturu písničky. Cítil jsem třeba potřebu vnést do čistě příběhové skladby Rande naslepo, kterou zpívám s nevidomým zpěvákem Benem Levíčkem, nějaký divadelní prvek. Nakonec jím je rozhovor, který ji v podstatě přerušil.
Možná to ve mně zasel šanson, který mám moc rád. Divadelní prvek v písničce mě ale zajímá, a může být klidně jen v nějakém přízvuku.
Vaše popularita na hudební scéně stoupá. Troufnete si brzy uspořádat samostatný koncert třeba v pražském O2 universu?
Ohromně si cením toho, že mě lidé respektují. Subjektivně mám ale problém zhodnotit, jak si vlastně stojí. Občas mám pocit, že bych třeba O2 universum dokázal vyprodat, občas mě naopak napadá, že si na to budu muset ještě pár let počkat. Klubové turné, na které jsme po vydání nové desky vyrazili, je podle mě adekvátní mé současné pozici na scéně. Kdyby všechno fungovalo dál tak jako dosud, bylo by podle mě reálné troufnout si na O2 universum tak za dva roky.
Myslím si, že se obecně neví tolik o mně, jako o mých písničkách. Pro autora je to mnohem příjemnější. Když písně nepotřebují jméno interpreta k tomu, aby se líbily, tak fungují samy o sobě. A to je ideální stav.
Pořád se tolik líbí ve školách?
Ano, to se nezměnilo. Je to samozřejmě hodně dáno i tím, že jsem učitel a od začátku jsem se k tomu hlásil. V mých písničkách se koneckonců často objevovaly dětské hlasy či sbory.
Děti jsou však nejtvrdší kritici. Buď se jim písnička líbí, anebo ne. Nic mezi tím.
Jak je to s vaší prací učitele?
Při studiu na vysoké škole jsem měl praxi, při které jsem v Praze učil na prvním stupni základní školy. Strašně mě to bavilo. S mými hudebními aktivitami se to ale postupně snášelo stále méně a já si navíc uvědomil, že veškerou kreativitu sypu do přípravy na hodiny. Pomalu mě to začalo ubíjet.
Tohle všechno mě přivedlo k tomu, že dál studuju na vysoké škole v Olomouci a přitom vytvářím hudební materiály, které jsou pro děti zábavné a lze je při výuce používat. Na některých základkách se už osvědčily. Všechen další čas věnuju hudbě.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Ideální čas se nezbláznit - Michal Horák, Michalovo cédéčko – Michal Horák, Michalbum - Michal Horák