Písničkář Marek Dusil: Pocit nadšení střídá pocit zklamání

Byl základní inspirací. Titulní písničku Karlsbad hrajeme na koncertech už dlouhou dobu. Chtěli jsme ji zařadit na některou z minulých alb, ale nikdy se na ně nehodila, nezapadala do schématu ostatních písní.

Potom jsme ji ale trochu předělali, protože náš kytarista Jáchym Štětka přinesl pěkný riff, a také vznikla nová skladba, kterou jsme nazvali Karlsbad II. V tu chvíli mi bylo jasné, že tyhle dvě písně desku orámují a mezi nimi budou ty, které s Karlovými Vary nemají nic do činění.

Původně jsme ho chtěli nahrát naživo. Kvůli určitým průtahům ve studiu se to nepovedlo na sto procent, ale stejně jsme většinu nástrojů točili dohromady.

Ten posun je zásluhou muzikantů, kteří se mnou hrají. Kdybych natočil písničkářské album, určitě by znělo jinak, komorněji. Vklad spoluhráčů ho však posunul a byl z mého pohledu pozitivní. V naší kapele je demokracie. Možná to není obvyklé, ale mně se to tak líbí. Kromě jedné písně jsem nicméně autorem já.

To, že jdu s kůží na trh. Nikdy nevím, jestli se mé písně budou lidem líbit, nebo naopak. Je v tom spousta nejistot. Často si například kladu otázku, jestli neskládám písničky, které se podobají jiným. Nad tím vším je ale potřeba skládat.

U mě přichází po vlnách. Stává se mi, že třeba rok nic nesložím, a pak najednou přijde doba, kdy ze mě vypadnou tři písničky po sobě. Je to, jako když zaléváte kytku. Staráte se o ni, zaléváte ji a ona pak vykvete. Neustále se přitom střídá pocit nadšení s pocitem zklamání. Má to tak spousta písničkářů, které znám. Podobné je to s texty.

To je záludná otázka, protože nejsem písničkář, který poučuje nebo mentoruje. V mých textech jsou pocity, které mám, ať už jde o vztahy, nálady, nebo krásu přírody. Mé texty nejsou vždy snadno rozklíčovatelné, proto je chápu jako sdílení.

Musím přiznat, že si neumím dělat legraci. Na to jsou lepší autoři, já moc vtipný nejsem. Alespoň ne v hudbě. Myslím si dokonce, že napsat legrační písničku je v této disciplíně nejtěžší.

Jako legrační mohu brát snad jen starobylou píseň Smutnej nádražák, ve které si trochu utahuju ze svého povolání. Od osmnácti let totiž pracuju na dráze, nyní jako vlakvedoucí.

Ano, většina textů mě napadla ve vlaku. Když třeba jedu za úsvitu krajem, který je vzdálený civilizaci, je to inspirativní. Napadají mě při tom ale jen verše, muzika ne. Chci tím říct, že kromě povolání je pro mě velice inspirativní právě příroda.

Rád jezdím na vandry, do lesa, na hrady, toulám se českým a moravským krajem, spím pod širákem. A rád čtu knihy, které psali autoři v devatenáctém století a je v nich přírodní lyrika. Nejsou to samozřejmě témata, která by mohla lidi masově zaujmout. Dnešní doba je dost povrchní a básnění o tom, jak padá jehlička ze stromu na zem, není zrovna mainstream.

Ve druhé polovině osmdesátých let, když jsem se vrátil z vojny. Měli jsme rodinnou kapelu se sestrou a mámou. Hráli jsme akusticky a Porta byla jedna z mála šancí se představit. Vždycky to ale byla jen soutěžní kola, která se konala v regionu západních Čech, kde jsme bydleli. Trvalo to asi dva roky. Potom sestra dospěla, s mámou se přestěhovaly do Prahy, sestra se chytla první kapely a bylo po Portách.

Přestože v Praze, kam jsem později přesídlil i já, bydlíme blízko sebe, moc se nevidíme. Lenka hodně cestuje, navíc má dítě, takže se věnuje jemu. Když ale něco vzniká, najdeme si čas a bavíme se o tom.

Lucas Ross, což je Čech, který žije v Londýně. Pracovali jsme na něm na dálku, vymyslel fonty a je autorem fotek, které jsou zvláštní, alternativní. Booklet je taková jeho galerie.

Občas k němu jezdím na návštěvu, a vždycky spácháme nějakou zajímavou fotku. Naposledy mě fotil zasypaného peřím, předtím oblečeného v napuštěné vaně. Má bláznivé, ale zajímavé nápady. Jeho fotky se mi líbí, proto jsem je chtěl mít v bookletu.

Na albu Ocean, které je víc folkovější, jsou čtyři v angličtině. V té době bylo evidentní, že když u nás pošlu písně do médií, nikdo mi neodpoví. A tak jsem se rozhodl zkusit to venku. Napsal jsem do několika britských rozhlasových pořadů a většinou mi jejich tvůrci odpověděli. Někteří si písničky nechali poslat a potom mi sdělili, že je ve svých pořadech zahrají. Dostal jsem se asi do osmi relací, ve kterých mou desku představili. U nás jsem se dostal jen do dvou.

Ohlas z Británie mě motivoval k tomu, že jsme nahráli EP nazvané Raw, na němž jsou čtyři skladby v angličtině. Lidé z britských rádií si mě zapamatovali, asi jim tam moc věcí z Čech nechodí. Hráli pak skladby z toho EP, dokonce došlo i na některé v češtině. Neměli s ní problém. Když se jim hudba líbí, zahrají ji. Od loňského listopadu pouštějí každý týden v nějakém pořadu písničky z desky Karlsbad. Dokonce mi dají vědět, kdy to bude.

Víte, moc nerozumím tomu, proč u nás lidé z rozhlasových stanic s některými umělci vůbec nekomunikují. Kdyby aspoň napsali, že nevyhovujeme formátu rádia, bylo by to v pohodě. Oni ale nereagují.

Koncertovali jsme v jedné londýnské hospodě a loni v říjnu jsem vystoupil v Leedsu na malém charitativním festivalu pro tamní food banku. Bylo to bez nároku na honorář, ale pro mě to byla skvělá zkušenost.

Hudební maraton tam začal už ve dvanáct hodin v poledne, hrálo se bez aparátu, lidi v sále museli mlčet, protože by jinak interpreta přeřvali, ale bylo to skvělé. Dobrá zkušenost. Bydlel jsem tam u svého kamaráda, který je shodou okolností také nádražák.

Pokud jde o texty, mám zrovna období, kdy to moc nejde. Existuje ale asi pět nových nápadů na písně a mám několik takzvaných šuplíkovek, s nimiž bych chtěl dál pracovat.

Do kapely jsme přijali nového bubeníka Marta Valentu, se kterým se sehráváme. Náš zvuk bude v budoucnu razantnější, rockovější.