Článek
Jak dlouho jste na hudební scéně?
V podstatě od poloviny devadesátých let. Tehdy jsem byl mladý nespokojený rocker. Měl jsem crossoverou kapelu MGH, se kterou jsme jezdili po republice. Rocková scéna tehdy fungovala trochu jinak. Nemuseli jsme dělat turné, všechno šlo samo.
Přijeli jsme na koncert a odvezli si termíny dalších dvou. Později jsme začali skládat v češtině a tatáž kapela se jmenovala Najzar. Vydala album Tula. Když skončila, skládal jsem písničky na YouTube. Takové ty po probuzení. Byla to pro mě spíš terapie, potřeboval jsem tvořit bez omezení a s emocemi, které jsem v sobě v těch chvílích měl. Jakmile jsem píseň složil, nahrál jsem ji a vložil na internet. Díky tomu jsem měl zpětnou vazbu.
Potom za mnou přišli muzikanti od nás z Frýdku-Místku s tím, že by nebylo špatné udělat kapelu. A tak v roce 2011 vznikl Bandjeez, se kterým hraju doposud.
Proč jste měl skládání jako terapii?
Ze své podstaty jsem neurotik se sklony ke smutkům a depresím. Myslím si, že je to na mých písničkách patrné. Hudba mi vždycky pomáhala trable a traumata řešit. Když jsem nevěděl, jak jinak se s nimi vypořádat, napsal jsem o tom písničku a hned mi bylo lépe.
Slovo terapie jsem ale použil i proto, že jsem v sobě měl dlouho přebujelou autocenzuru. Vyhazoval jsem i hotové skladby, protože jsem byl přesvědčen, že to není ono. Postupně mi však došlo, že se písničky stanou písničkami tím, že je dodělám a někdo je uslyší. Nastavil jsem si to jako koncept a začal písničky dodělávat až do konce.
Jak jste zvládal zpětnou vazbu, která nebyla pozitivní?
V tomhle případě dobře, právě proto, že jsem věděl, že nic lepšího jsem v dané chvíli nebyl schopen vymyslet. A myslím si, že negativní odezvu zvládám i dnes. Pokud jde o psaní písniček, jsem si totiž celkem jistý. Vím, proč to dělám i o čem zpívám. Jsou to v mnoha případech mé velmi intimní zpovědi, a tak mi až tak nezáleží na tom, jestli se líbí jiným lidem.
Pokud ale zahrajeme s kapelou špatný koncert a někdo nám to dá najevo, umím si to prožít pěkně do konce. Prostě mě to štve.
Jestliže jsou vaše texty intimními výpověďmi, jsou posluchačům srozumitelné?
Myslím si, že ano. Celkem často mi někteří píší a svěřují se s tím, co s nimi mé písničky dělají a jak jim rozumí. V některých textech je přitom hodně metafor a jde spíš o pocit. Jiné jsou ale psány na rovinu, někdy až moc. Na každém koncertě navíc chodím za zvukařem a kladu mu na srdce, že je velice důležité, aby bylo mým textům rozumět.
Jsou písničky, které vznikaly po probuzení a vkládal jste je na YouTube, součástí vašeho stávajícího repertoáru?
Jsou. Před dvěma lety jsme s Bandjeez vydali první album Čaruj a na něm je jich drtivá většina. Abych s nimi ale dál pracoval, mě přiměli muzikanti, se kterými jsme jamovali v jedné hospodě ve Frýdku-Místku. Já byl zpočátku proti, ale když jsme to zkusili, ukázalo se, že z nich mohou být plnohodnotné dobré skladby.
Nedávno jste vydal minialbum Jericho. I to je o vašich nočních můrách?
Ta deska je o strachu a takové bude i album, které bychom měli vydat v únoru. Je pravda, že jsem při psaní nových písniček už nemusel čekat na emotivní pnutí. Napsal jsem je, jak jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Přesto v nich čučím na strach ze všech možných úhlů, které se mě týkají. Je to monotematické album.
Takže je psaní pořád vaše terapie?
Ne bezprostředně. Měl jsem ale období, kdy jsem odevšad a v různých konotacích slyšel, že se někdo něčeho bojí, má z něčeho strach. Přišlo mi, že celý svět je vystrašený. Bylo to samozřejmě nazíráno z mého subjektivního pohledu, ale začal jsem o tom uvažovat. Došel jsem k vlastní teorii, že strach je vlastně za vším. Za každým problémem, za každou situací. Vždycky je někde schovaný. Rozhodl jsem se o tom psát písničky, mnohé vznikly během bezesných nocí. Netušil jsem ale dopředu, že z nich vznikne monotematické minialbum i album.