Článek
Role Vinnetoua se stala vaším osudem. Určitě vám pro život a kariéru hodně přinesla, ale je i něco, co vám vzala?
Přinesla mi úspěch a lásku publika, která je stálá - trvá už 40 let. Každý herec po takovém úspěchu touží, já jsem ho dosáhl a jsem moc rád, že jsem všechny ty filmy natočil.
To negativní - dá-li se o tom vůbec mluvit - je, že jsem během celého dlouhého vinnetouovského období měl minimum příležitostí hrát jiné role, protože producent rozšířil fámu, že jsem vázán smlouvou.
Teď se mu pokouším pomstít. Což chápejte i jako určitý druh výzvy: pokud existují čeští režiséři, kteří by se mnou chtěli točit, jsem jim k dispozici, protože v Čechách je dlouhá tradice vynikajících režisérů. A chtěl bych této příležitosti využít i k tomu, abych pozdravoval Janu Brejchovou, s níž jsem v šedesátých letech točil ve Vídni a doufal, že se s ní teď v Praze setkám.
Hrál jste Vinnetoua nejen ve filmech, ale i živě. Nebylo toho někdy už příliš, jaké máte na tato živá vystoupení vzpomínky?
V přírodním divadle jsem ho hrál od roku 1976, tedy osm let po natočení posledního filmu. A byl jsem nesmírně překvapen, jaký měla tato představení ohlas. Teprve tehdy jsem si uvědomil, s jakým respektem je ta postava přijímána, jaký dopad měla na publikum. Například na festivalu v Bad Sedebergu jsme měli 50 představení a vidělo je 365 000 diváků. A jestli mi to někdy nevadilo? Co chcete, herec je ve službách publika, bez něj by nebyl šťastný.
Ty filmy byly německé, popularita především evropská. Přesto - nezareagoval tehdy Hollywood, nedostal jste na základě Vinnetoua nabídku třeba na western?
Ne, na Vinnetoua Hollywood nezareagoval. Ale ještě předtím, v devětapadesátém roce, jsem dostal z Hollywoodu návrh na sedmiletou exkluzivní hereckou smlouvu. Tehdy jsem ale hodně pracoval v Itálii, měl jsem nasmlouváno množství filmů, které jsem natočit rozhodně chtěl. Takže jsem Americe řekl "ne" - stejně jako jí ho říkám dnes.
Přátelíte se dodnes s některými herci z vinnetouvské éry?
Hodně blízcí jsme si byli s Lexem Barkerem - Old Shatterhandem, s nímž jsme například kromě této série hráli v jednom westernu oba kovboje. Ale Lex bohužel již dávno zemřel. Mým velkým přítelem je švýcarský herec Mario Adorf, který hrál Santera, dodnes se přátelím s představitelem Sama Hawkinse Ralfem Wolterem, s Marií Versiniovou, která hrála Nšo-či, s Mariem Girottim, z něhož se stal později Terence Hill. Tehdy hrál Roberta Merrila, který si vzal místo mě Ribannu.
Vzpomenete si ještě, kolik bylo těch koní, kteří představovali vašeho slavného Il-čiho?
Přesně už si to nepamatuji, myslím že tři nebo čtyři, ale měl jsem je rád všechny. Dodnes na koni jezdím, mám i vlastní - bílého Rambose a černého Kerida.
Jízda na koni je určitě jedním z receptů na to, jak i ve vašem věku vypadat skvěle, být ve formě, mít před sebou další plány. Máte i jiné recepty?
Nekouřit, cvičit, protože tělo nesmí nikdy moc odpočívat, a pít červené víno. S mírou.
Mezi vaše aktivity patří práce velvyslance UNICEF. Do Prahy jste nyní přijel na benefiční koncert, jehož výtěžek jde na pomoc Centru dobré vůle. Organizoval a provázel jste konvoj humanitární pomoci v Bosně. Souvisejí tyto vaše činnosti s tím, že jste jako mladý sám prožil hrůzy války?
Kterou válku máte na mysli? Jako patnáctiletý chlapec za 2. světové války jsem byl v odboji, dělal jsem noční spojku. Potom jsem studoval námořní vojenskou školu a odjel do války v Indočíně, kde jsem byl dva roky.
Kterou válku máte na mysli? Jako patnáctiletý chlapec za 2. světové války jsem byl v odboji, dělal jsem noční spojku. Potom jsem studoval námořní vojenskou školu a odjel do války v Indočíně, kde jsem byl dva roky. Zkušenost s vlastní odvahou, kterou jsem tam získal, mi po letech velmi pomohla, když jsem organizoval humanitární konvoj do Bosny. Byli jsme velmi blízko bojům a jediný rozdíl proti zkušenostem z mládí byl v tom, že tentokrát jsem neměl zbraň. A bez zbraně uprostřed nebezpečí se člověk cítí jako nahý. Ale vím, že dokud bude třeba, chci dětem a nešťastným lidem pomáhat. Popularita mi umožňuje přispívat takové pomoci svou osobností.
Scházíte se dodnes s fanoušky Vinnetoua?
Vinnetou se cítil jako de Gaulle
Pierre Brice, dnes čtyřiasedmdesátiletý představitel legendárního Mayova náčelníka Apačů, začínal svou hereckou dráhu jako součást tanečně akrobatického tria ve francouzském varieté. Před svou nejslavnější postavou hrál drobné role v italských filmech a o mayovkách prý do té doby nikdy neslyšel.
Na vrcholu slávy, v roce 1968, byl i hostem karlovarského festivalu, a dodnes si na to rád vzpomene: "Byl to úžasný triumf, připadal jsem si jako generál de Gaulle, když jsem stál na balkóně hotelu a zdravil davy lidí. Přiznám se, že jsem přitom napodoboval de Gaullova gesta," řekl při své nynější návštěvě Prahy.
míš
V Německu se s fankluby scházím dokonce velmi často. Jsou v nich zastoupeny doslova všechny generace. Dokonce jedna těhotná mladá žena si přišla pro autogram pro své budoucí dítě.