Článek
Cenu Anděl jste letos získala za loňské album Prometheus. Co pro vás znamená?
Když muzikant dostane nějakou cenu, ať už od posluchačů, nebo od odborníků, je to vždy nádherný pocit, nádherná odměna. Obzvlášť pak pro mě.
Klasická pianistka jsem už vlastně od svých pěti let, tento obor jsem studovala a věnuji se mu víc než dvacet pět let. Byť to nedělám úmyslně nebo programově, svou tvorbou překresluji hranice určitých žánrů. Mé skladby rozhodně nepatří do mainstreamu. O to krásnější pocit mám, když se podívám na sošku, která mi doma stojí, a uvědomím si, že má hudba někoho oslovila natolik, že mě ocenil.
Jste jazzová pianistka?
V jazzové hudbě se pohybuji trochu jinak, než je obvyklé. Nikdy jsem například nezahrála jediný jazzový standard, nestudovala jsem akordické jazzové značky a o své tvorbě nepřemýšlím jako o jazzové. Jazzoví muzikanti si například stahují sóla hudebníků, které obdivují, a podle nich se učí. Já to v životě neudělala.
Na jazzová pódia jsem řazena zčásti kvůli výběru koncertních spoluhráčů, protože jsou většinou z jazzové branže. Osobně se pak cítím být s jazzem spojená kvůli tomu, co nabízí ve smyslu hudební svobody. Když si vezmeme jeho historii, v jazzu vždy existovala alespoň jedna odnož, která se snažila objevovat nové věci, zvuky, principy. I já si v něm určuji vlastní, nová pravidla.
Hrajete raději ve skupině, anebo sólově?
Nemohu říct, že bych preferovala jedno nebo druhé. V Anežském klášteře budu hrát po dlouhé době celý koncert sama. Těším se na to. Sólový koncert má své kouzlo a dává mi absolutní svobodu. Zároveň však musím říct, že když vystupuji se svými spoluhráči, třeba v triu nebo kvartetu, je to jízda, která mi dělá velkou radost.
Je pro vás důležitá tvorba?
Kdybyste se mě na to zeptal před pěti šesti lety, odpověděla bych, že nejsem skladatelka. Tenkrát jsem se věnovala pouze interpretaci a tu a tam improvizaci. Dnes už je však pro mě autorství nedílnou součástí mého života. Je pro mě dokonce tak důležité, až jsem z toho sama překvapená.
Začalo to nahráváním mé první sólové desky Inner Place, která vyšla v roce 2019. Jsou na ní mé první autorské počiny, které se zrodily a byly převedeny do podoby, již lze sdílet se světem. Bylo to mé veřejné autorské vykročení, vlastně mé první kompozice. Předtím jsem kromě studia a hry klasických skladeb především improvizovala.
Interpretace a improvizace se ale nehodlám vzdát. Všechny ty světy se mi propojují dohromady. Dává mi to smysl a přeji si, aby to tak bylo i nadále.
Co zahrajete v pondělí v Anežském klášteře?
Díla Fryderyka Chopina, Franze Liszta, Johanna Sebastiana Bacha, Alexandra Skrjabina a Sergeje Rachmaninova. Vybrala jsem si jejich skladby drobnějších forem. A budu hrát i své skladby, což bude takto sólově poprvé. Ty budou propleteny mými improvizacemi. Dosud jsem je totiž hrávala pouze v triu, kvartetu či kvintetu. Budu do nich vstupovat s improvizacemi, ale myslím, že kdo je zná z mých alb, pozná je.
Hrát budete na křídlo C. Bechstein D 282. Jak moc je pro vás důležitý nástroj, na který koncertujete?
Hraje obrovskou roli. V klavírním světě se lze pohybovat v obrovské šíři nástrojů, od opravdu špičkových, na které když sáhnu, mám pocit, že jsem v ráji, až po staré herky. Zároveň platí, že čím je nástroj, na který hrajete, špičkovější, tím méně při hře na něj sám sobě něco odpustíte. Křídlo C. Bechstein D 282 patří do nejvyšší třídy nástrojů v hodnotě několika milionů. Je to nástroj krásný a inspirativní.
Když jsem byla studentka, hrála jsem všude. Jakmile mi bylo nabídnuto vystoupení, přijala jsem ho bez ohledu na to, jaký nástroj v sále měli. Dnes už se vždycky organizátorů ptám, jaký nástroj mají k dispozici. Podle toho jim pak nabízím program. Některá hudba si při interpretaci vyžaduje určitá specifika, a čím víc jí můžete vyjít vstříc, tím je to lepší.
Otázka nástrojů je obrovské téma. Když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že těch nejlepších zase není tolik. Jsou to jednotlivé kusy, které se tu a tam objeví. Když je někdo může mít, může na ně hrát, je to úžasné.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Inner Place - Nikol Bóková, Unravel - Nikol Bóková