Článek
Jedna z našich nejobsazovanějších operních pěvkyň má za normální situace program velmi nabitý. Teď jí však plno věcí odpadlo, stejně jako jejímu manželovi, basbarytonistovi Adamu Plachetkovi. A tak si se svými dvěma dcerami užívají společně strávený čas.
Je naděje, že vás ve zrušených projektech lidé budou moci vidět?
Zatím je asi brzy přemýšlet o náhradních termínech pro tak velké projekty. Myslím, že pořadatelé mají plné ruce práce s krátkodobým plánováním. Tyto koncerty se plánují s několikaletým předstihem a určitě nebude snadné je přivést znovu k životu. Je to smutná situace, ale já tiše doufám, že se podaří v dalších letech realizovat aspoň část.
Na jaře to byla Káťa Kabanová, můj velký janáčkovský debut s Jakubem Hrůšou. V listopadu pak Lišák z opery Liška Bystrouška pod taktovkou samotného maestra sira Johna Eliota Gardinera a také mé první vystupování s Vídeňskými symfoniky.
Na takové role asi trvá příprava dlouho.
Příprava trvala několik měsíců, o to víc si pak člověk uvědomí, jak je vše relativní a nevyplatí se v dnešní době plánovat dopředu. To zklamání je opravdu obrovské. I s vědomím toho, že jsem mohla energii a čas cílit jiným směrem. Ta práce se samozřejmě vyplatí, ale je škoda, že zůstala jen za dveřmi domova.
Jaké bylo zkoušení s Vídeňskými symfoniky?
K nim jsem se bohužel vůbec nedostala. Lockdown vyhlásili tři dny před mou cestou do Vídně. Ale tyto orchestry mají tu nejlepší pověst, která je předchází. Totéž platí o České filharmonii. Jsem šťastná, že mám důvěru jak vedení, tak především samotných hudebníků, se kterými jsem zažila nádherné koncerty.
Máte doma prvňačku. Když jste se ještě chystala na vystoupení ve Vídni a s Českou filharmonií, jak jste to dokázala skloubit s online výukou své dcerky?
Adélka je velice samostatná a během online výuky jsem měla na svou přípravu a domácnost dost času. Sama za sebe musím říct, že mi to naprosto vyhovovalo.
Byli jsme na naší chaloupce na Znojemsku a tam čas utíkal zcela jinak. Ale to je jen můj subjektivní a zcela sobecký dojem. Je naprosto nezbytné, aby děti v první třídě získaly ty správné návyky a režim a všechny se do školy moc těšily.
Jak vůbec zvládáte současný lockdown?
Asi jako každý. Někdy je to lepší, někdy horší. Pořád se připravuju, snažím se udržovat v kondici, ale je to těžké. Někdy mám pocit marnosti, pocit, že dělám zbytečnou věc. To bych si nejraději dala nohy na stůl, ale to bych nebyla já. Snažím se z toho vytěžit maximum a psychicky se neskládat a usmívat se na svět.
A jak je na tom váš muž?
Je s námi doma. Nikdy jsme takto jako rodina nefungovali a musím říct, že se po těch letech znova poznáváme. I po této stránce je to pro nás velká škola a novinka. Ale milujeme společný čas a moc si to užíváme.