Článek
První muzikálové album Impossible Dream jste vydal v roce 2017. Proč jste se k muzikálovým písním vrátil?
Ona na sebe vlastně práce na obou albech plynule navázala. Když jsme za sebou měli křest a koncerty k prvnímu albu, hned jsme si řekli, že bychom výlet k muzikálovým písním rádi zopakovali.
Dlouho pak ale trvalo, než se vybral repertoár, udělaly se pro něj aranže a našly se termíny na nahrávání. Přípravy trvaly dva roky. Nic jsme nechtěli uspěchat, dali jsme si čas na to, aby všechno dopadlo tak, jak si představujeme.
Vy se nicméně pohybujete ve světě klasické hudby. Jaký vztah k muzikálům máte?
Mám k nim velmi osobní vazbu, protože jsem původně zvažoval, že bych po absolvování konzervatoře, na které jsem studoval klasiku, šel zpívat do muzikálů. Vydrželo mi to ale jen pár týdnů, protože mě pak opera natolik vtáhla, že jsem svůj plán změnil. Muzikály mám nicméně rád, rád na ně chodím.
Kdybych snad uvažoval o tom, že bych chtěl zpívat v nějakém muzikálu, narazil bych asi na časový problém. Účinkující se totiž upisují muzikálovým producentům na delší čas, což by při mém zaměření na klasiku a zaneprázdnění nebylo možné splnit.
Dvěma alby jsem si tedy splnil sen. Zazpíval jsem si muzikálové skladby, které bych si rád zazpíval i na pódiu.
Účinkoval jste někdy v muzikálu?
Ne, nikdy. Jediná okolnost, za které by to asi šlo, by se mohla odehrát v Americe. Část operních domů dělá muzikálové produkce v operním režimu, což znamená, že se dílo nazkouší, párkrát se zahraje a jede se dál. Producenti do nich ale primárně a logicky obsazují Američany.
Kdoví, jestli se někdy k nějakému muzikálu dostanu. A pokud ano, bude to ještě trvat.
Od muzikálových herců se vyžaduje tanec a herecký um. To by pro vás nebyl problém?
Herecký um se vyžaduje i v opeře, to bych zvládnout měl. V opeře se v omezené míře vyžaduje i tanec, takže bych si na nějakou rozumnou a pohybově ne tak náročnou roli troufl se vším všudy. Jsou také muzikálové role, které jsou psané pro usedlejší pány. V nich je tanec vyžadován pouze okrajově, to by pro mě v úvahu připadalo.
Asi mě ale nikdy neuvidíte v muzikálu Kočky, který je pohybově nesmírně náročný.
Říkal jste, že na muzikály chodíte. Nadchl vás někdy nějaký?
Byl jsem nadšen několikrát. Asi před čtyřmi roky mi takříkajíc vyrazil dech muzikál SpongeBob. Je to příběh SpongeBoba podložený hudbou různých autorů, písničky do něj se jen posbíraly a přetextovaly.
Byl velmi dobře scénicky zpracovaný, skvěle fungovala i symbolika. Tvůrci se nesnažili původní komiks otrocky napodobovat, nicméně každá postavička byla díky různým znakům naprosto jasná a čitelná. Z nových produkcí byla tato nejdotaženější, jakou jsem viděl.
Jak jste vybíral písně na své nové album?
Je mezi nimi část těch, které se nedostaly na mé první muzikálové album, respektive se na ně nevešly. Navíc jsem se dramaturgicky rozkročil od písní, u kterých jsem věděl, že jim sedí můj typ hlasu, po ty, které jsem si chtěl zazpívat, ale nebyl jsem si jimi jistý.
Jedná se třeba o Thénadierovu píseň (Master Of the House) z muzikálu Bídníci nebo Herod’s Song z Jesus Christ Superstar. A je pravda, že mi několik lidí právě o těchto dvou skladbách řeklo, že si na začátku mysleli, že je zpívá někdo jiný.
Bylo vaším cílem dát skladbám něco osobitého?
Dirigent Robert Jindra, Symfonický orchestr Českého rozhlasu i já jsme k nim přišli ze světa klasiky. Celkově je jejich úprava trochu pompéznější.
Nesnažil jsem se při interpretaci vcítit do popového zpěváka. Zpíval jsem tak, jak jsem si myslel, že bych ve vybraných skladbách zpívat měl, a byl jsem to přitom pořád já. Příjemné bylo i to, že jsme všechny písně nahrávali naživo, což už se dnes moc nenosí.
Většina skladeb z vašeho alba má už české texty. Existovala varianta, že byste některé použil?
Na tomto projektu ne. Jednu dobu jsem zamýšlel vydat crossoverové album, na němž by byly i muzikálové skladby. Tehdy jsme se o překladech textů do češtiny bavili. Obecně jsem ale ve své práci zvyklý zpívat všechno v původním jazyce, čehož jsem se držel i na albu Music Man.
Bude i třetí muzikálové cédéčko?
Těžko říct, nikdy neříkej nikdy. Mám pocit, že většinu skladeb, které jsem si chtěl natočit, jsem už natočil. Zároveň vím, že by se daly vydávat i další. Určitě si udělám v tomto žánru pauzu a potom budu uvažovat, jestli se nepustím do crossoverového alba.
Kmotrem alba Adama Plachetky je Vojtěch Dyk.
Desku Music Man jste pokřtil 24. listopadu v Praze na střeše Lucerny. Na křtu bez diváků byl jejím kmotrem Vojta Dyk. Proč jste si ho vybral?
Vojta měl v poslední době několik muzikálových rolí. Natočil Malého prince, účinkoval v Sherlocku Holmesovi, ve Mši. Pro mě je jedním z nejaktivnějších a nejlepších, kteří u nás v oboru muzikál jsou. Jsme také v podobném věku a máme i osobní vazby.
Co pro vás koronavirová doba znamená?
Mám z ní smíšený pocit. Přišel jsem o naprostou většinu vystoupení. Musím ale říct, že si velmi užívám čas s rodinou a že, ač by za normálních okolností vypadal můj rok jinak, stále oceňuju, že můžu zůstat doma a nemusím bydlet v hotelích.
Poté, co jsem měl dlouhá léta nalajnovaný život, jsem se musel dostat do režimu, kdy události beru tak, jak přicházejí. Jsem rád, že mám čas na věci, které mi utíkaly mezi prsty. Neustále jsem ale připraven reagovat na ty, které přijdou znenadání a u nichž nebude čas na rozmyšlenou.
Nejhorší na tom všem je nejistota. Člověk netuší, co bude, neustále se posunují termíny koncertů. A to všechno je pro umělce a hlavně pro organizátory nesmírně náročné.
Zvládáte to ekonomicky?
Spolu s manželkou Kateřinou Kněžíkovou patříme zatím mezi ty šťastnější. Měli jsme nějakou finanční rezervu a Kačka má úvazek v Národním divadle, takže plat má. Někteří pořadatelé se navíc postavili k situaci velkoryse a platí část honorářů, i když se produkce neuskutečnila.
Zatím to tedy pro nás likvidační není. Horší je to pro umělce, kteří nemají stálé úvazky. Pro ně je tato doba nesmírně těžká.
Může se vám hodit na Zboží.cz: