Petra Nesvačilová: Bourák? To je film Ondřeje Trojantina

Pro mne je Jiřinka archetyp opravdu „zlaté ženy“, která svůj krásný život zasvětila módě, těžké práci manikérky a samozřejmě rodinnému životu, který sdílí se svým báječným manželem Rudou v podání Jiřího Macháčka a společně vychovávají pejska jménem Edýnek.

No myslím, že to byl ráj, a že jsme si to společně s výtvarnicí kostýmů Terezou Kučerovou i maskérkou Janou Bílkovou užily. A právě Janička rozhodla, že vypadám na tu roli příliš solidně, tak mne obarvila. Já jsem byla barvená jen jednou v 17 letech, tenkrát to byl melír a mám z toho trauma dodnes.

Tak jsme mně, teda vlastně Jiřině, nechaly udělat u kadeřníka Michala Zapoměla přeliv a byl vybrán zrzavý. Opravdu křiklavá zrz, takže můj půlrok s Bourákem byl velmi zábavný i v osobním životě s tou zrzavou hlavou. Jinak asi nejzásadnější kostým byl zlatý župan, to bylo opravdu veliký, připadala jsem si jako v Hollywoodu na natáčení Kleopatry a už úplně chápu, co zažívala Elizabeth Taylorová na place.

Určitě, je to teda makačka mnohem větší než dramatické role či reálné příběhy, tak to je vždy u stylizace a komedie obecně. Ale taková práce mě baví, ta promakanost a přesnost. A taky jsem ráda, že můžu hrát jak dramatické role nebo křehké dívky, tak i praštěné ženy.

Jirka je úžasný kolega, parťák, ale i kamarád. Mám ho hodně ráda a moc si ho vážím. Je to profesionál a mohla jsem se o něj opřít a spolehnout se na něj, a hlavně jsem se s ním nasmála. Mého manžela Rudu hraje skvěle, jeho Ruda je opravdu idiot. (Smích)

Práce se psem? To je velmi náročné. Kolikrát jsem se tím pejskem nechala trochu rozhodit, protože byl hodně nervózní. Takže jsem často hlídala spíš psí pohodu než tu svou. Ale zvládli jsme to. Byla to starší fenka a musela hrát psího kluka. Neměla to taky jednoduché.

Moje režírování je, když hraju, úplně vypnuté. A je rádo vypnuté. Pro mne je režie tak náročná disciplína a tak veliká zodpovědnost, že jsem tak šťastná, že se sama nemusím režírovat a že mě režíruje někdo jiný. A Ondřej je dobrý režisér. To člověk zažívá málokdy, že režisér ví a umí vést. To je taková radost a taková svoboda, že můžete tvořit a hledat a zkoušet a pilovat a odevzdat se a věřit. No, prostě to je veliká radost.

A mně je ctí, že jsem mohla u Ondřeje hrát pod jeho režií a naučila jsem se u něj další věci. Jednou jsem, nejspíš z únavy, úplně vypadla z role a vůbec jsem nevěděla, jak to hrát. Prostě jsem se ztratila. A začala jsem hrát, jak kdybych točila Sofiinu volbu. A přišel Ondřej Trojan a říká: „Co děláš? Ty to hraješ jak Mošna z Národního.” Já jsem se začala tak smát a strašně mi to pomohlo, uvolnila jsem se a vrátila zpět.

No, pro mne natáčení byla radost a splnění dalšího hereckého snu a naplnění. Měla jsem super karavánek a na obídky jsem chodila do karavánku k Jirkovi Macháčkovi, na place jsme měli zahradu a houpačku, tak jsme se i opalovali a leželi v trávě. Byla to trochu i dovolená. Náročný byl asi jen první natáčecí den, to se vždy bojím a nevím, jsem nejistá a hledám tu postavu. A taky jsem během natáčení přišla na to, že to je vlastně film Ondřeje Trojantina. A všichni uvidí v kině sami, proč.

Líbilo, moje kamarádka má kousek chalupu a na natáčení jsme měli super hotel v Krásné Lípě, bydlely jsem v apartmánu s Kristýnkou Bokovou, spaly v jedné manželské posteli, protože jsme se samy bály, četly jsme si spolu scénář a povídaly o životě. A líbilo se mi taky, že když jsme jeli na plac, tak jsme museli projet Polskem a Německem. Takže to je vlastně mezinárodní film.

Tak třeba, když jsme měli s Jirkou scénu v autě, a já jsem si nějak nevšimla, že už točíme. Takže Jirka začal hrát, zatímco já jsem s ním pořád dál hrozně řešila a probírala, co si půjdu koupit a co si pak dám k obědu … No tak stane se.

Tak určitě na Jiřinu. Ne, dělám si legraci. Je jaro a Bourák je skvěle obsazená komedie, která se myslím k jaru krásně hodí.