Článek
Cenu Josefa Škvoreckého jste získala za svou pátou prózu Stanice Tajga. Existoval nějaký konečný podnět k románu, v němž cestujete časem, historií i různými kulturními prostředími?
Na Sibiři jsem byla hodněkrát. Často jsem tam v letních měsících jezdívala, protože mi tam je určitým způsobem dobře. Knížka začala vznikat loni v létě, když jsem byla s mužem na svatební cestě v Mongolsku. On odjel domů a já pokračovala na Sibiř a začala ji psát přímo v tom prostředí.
Měla jste určitou představu?
Dopředu jsem neplánovala, že vznikne. To jsem si myslela před šesti lety, když vyšla knížka Paměť mojí babičce. Po ní jsem jela na Sibiř. Řekla jsem si, že potřebuji nějakou inspiraci, a koupila si lístek na vlak Moskva–Vladivostok.
Jela jsem tam i zpátky. Zajímavé to bylo moc, ale nic jsem z toho nenapsala. Říkala jsem si, jak je trapné s takovou prvoplánovou představou inspirace někam vyjet. Ale zúročilo se to, když jsem začala psát Stanici Tajga. Je to z prostředí, kde jsem strávila hodně času, a které mě nějakým způsobem fascinuje.
Co vás na tom prostředí fascinuje nejvíc?
Je to zajímavá kombinace dekadentnosti, bezvýchodnosti a určitého rozkladu, který na mě sálá ze sibiřských vesnic. Zároveň je to nesmírně velká životaschopnost a energie lidí, kteří tam žijí. Strašně zajímavým způsobem se tam snoubí cosi hrozně životaschopného a energického s něčím vlastně smutným a těžkým. Nejspíš mě to hodně přitahuje.
Přineslo psaní této prózy cosi vám osobně, aniž bychom to jako čtenáři poznali?
Každou knížkou si řeším osobní věci, odžívám si určité fantazie, které nelze v životě uskutečnit. Vyrovnávám se s tím, co se mi stalo. Není to nic, co bych mohla konkretizovat do rozhovoru, i když některé věci, které jsou jen moje, tam jsou, to je jasné.
Třeba antropolog Erske, jedna z hlavních postav, má předobraz v dánském kamarádovi, také antropologovi, s kterým jsem strávila určitý čas a on mi vyprávěl o toulkách po Sibiři. Je to pomníček tomuto zajímavému člověku, což určitě čtenář netuší.
