Petr Svoboda o otci, skladateli Karlu Svobodovi: Svůj odchod měl naplánovaný

V jaké chvíli vás 28. ledna 2007 zastihla informace o dobrovolné smrti vašeho otce?

Byl jsem na filmovém festivalu v nizozemském Rotterdamu, kde jsem zrovna vybíral filmy. Když nějaký nestihnete vidět na velkém plátně, můžete si zajít do takových kójí, ve kterých si je lze pustit znovu. Byl jsem zrovna tam, když mi zazvonil telefon. Po té zprávě jsem se úplně zhroutil.

Kolem smrti vašeho otce byla a možná stále je řada otazníků. Vnímáte to tak i vy?

Pečlivě jsem pátral po tom, jak to bylo a co se ten večer doma stalo. Zburcoval jsem mnoho lidí, kteří se tím zabývali a mohli mi k tomu něco říct. Dnes už nemám pocit, že by v celé té věci pro mě byly nějaké otazníky. I v knize Žít jsem prošel tátovu myšlenkovou trajektorii na konci jeho života a musím říct, že ho už do jisté míry i chápu.

Měnil se v čase váš postoj k tomu, že si sáhl na život?

Určitě. Jak jsem stárnul a získával k věcem trochu jiný postoj, měnil se i můj pohled na ten tragický akt. Dnes mohu říct, že tátovo tehdejší rozhodnutí respektuji. Bylo to sice pro všechny těžké, je mi to nesmírně líto, ale byla to jeho volba. V době, kdy to udělal, byl hodně unavený životem. Je ale třeba říct, že kdyby jeho únava nevyvrcholila právě ten den, kdyby ji překonal, mohl tu být třeba ještě dnes.

Víte, když mi předtím do Rotterdamu volal, pořád se mi strašně omlouval. Byl to náš poslední rozhovor. Nevěděl jsem v tu chvíli, o čem mluví. To mi došlo až později. Svůj odchod měl naplánovaný.

Jakou roli podle vás v sebevraždě vašeho otce sehrála jeho tehdejší manželka Vendula?

Musím říct, že ji nevnímám jako pozitivní součást života svého ani života mého táty. Nikoho nesoudím, ale kdyby měl táta pozitivní a dobrou ženskou, takhle by neskončil.

Kdy jste se rozhodl napsat o něm knihu?

V roce 2020 jsem představil dokument Karel Svoboda: Šťastná léta. Chtěl jsem v něm ukázat, kdo mi ze života odešel, toho pozitivního tátu, kterého jsem nikdy nepřestal mít rád. Byl světlým bodem mého života.

Za dva roky přišla nabídka, abych napsal knihu. Po určitém rozmyslu jsem s tím souhlasil. Při tvorbě dokumentu jsem si prožil mnohé emotivní chvíle, silné okamžiky, kdy se mi vracela spousta vzpomínek. V okamžiku, kdy jsem našel správný jazyk, byla pro mě už kniha dost osvěžující.

Netvrdím však, že se mi podařilo získat od věci náležitý odstup. To necháme až na nějakého historika.

Objevila se při psaní knihy témata, kvůli kterým jste musel po něčem pátrat?

Věděl jsem třeba, že táta pracoval v dolech, ale teprve později jsem přišel na to, že také jezdil v zemědělském družstvu s traktorem, aby si narovnal kádrový profil, který měl špatný. Náš děda byl totiž živnostník, soudruzi mu po osmačtyřicátém zavřeli krám a on musel pracovat v pražském Motorletu. Byla tam rodinná křivda. Bolševický režim vzal mým prarodičům majetek a táta si musel vydřít, aby se dostal na medicínu. Stejně se jí ale neživil.

Při psaní knihy jsem také vypátral, že hrál jazz s Jiřím Stivínem. Vystupovali na jazzových dnech v pražském Divadle Na zábradlí. Bylo to předtím, než na začátku šedesátých let začal hrát v pražských kavárnách. V jedné z nich, ve Vltavě, se poprvé potkal s Karlem Gottem.

Přišel jsem také na to, že Mefisto, které založil v roce 1963, měla být podle představ tehdejších úředníků oficiální bigbítová kapela téhle země. Jako kluk jsem si rovněž myslel, že táta byl na festivalu v Riu de Janeiru jednou. On tam ale byl třikrát. Příběh Československa byl s příběhem mého táty velmi propletený. Nebylo možné se tomu vyhnout.

Utkvěly vám v paměti pověstné večírky, které se u vás doma v Jevanech konaly?

Viděl jsem je ze vzdálenosti pár centimetrů a byly fajn. Všiml jsem si na nich, že herci nebo zpěváci mluví jinak než lidé, kteří se svým hlasem necvičí a nekontrolují ho. Když spolu kumštýři paří a smějí se, zní to jinak. Dodnes mám radost, když slyším školené hlasy, protože to jsou hlasy mého dětství.

Na těch večírcích byste těžko našli hranici mezi soukromím a prací. Obvykle se na nich oslavovala dobře provedená práce. Pokud vím, večírky byly i v Holečkově ulici v Praze, kde měl předtím táta pracovnu. To jsem ale ještě nebyl na světě.

Jedním z těch, kteří v knize na vašeho otce vzpomínají, je Karel Gott. Psát jste ji ale začal až po jeho smrti v roce 2019. Ze které doby ta vzpomínka je?

Dělal jsem s ním rozhovor pro svůj dokument, a i když to byl Karel Gott, ne všechny odpovědi se mi do něho vešly. V knize jsou tedy vzpomínky, které mi zbyly z natáčení. Využil jsem i pomoci Honzy Adama, bývalého manažera Karla Gotta, jenž mi vyprávěl, jak Karel o mém tátovi smýšlel a mluvil.

Pomohlo vám napsání knihy zkompletovat si na tátu vzpomínky?

Určitě ano. Zajímavé pro mě například bylo dávat si do souvislostí dobu, v jaké zrovna žil, s písněmi, které k ní patřily. Když se podíváte na jeho tvorbu od šedesátých do začátku devadesátých let, jsou to ohromně pozitivní skladby. Dávají člověku chuť žít, proto jsem tu knihu pojmenoval Žít. Táta si uměl postěžovat, to ano, ale byl to neustále takový rozžhavený uhlík, který vnímal realitu kolem sebe, zajímal se o příběhy, přetvářel je a nechal ze sebe proudit veškeré emoce.

Potom ale onemocněla moje máma a všechno bylo jinak. Poslechněte si muzikál Dracula a pochopíte, že se v něm táta vypsal ze všech svých smutků. Myslím si, že i to je důvod, proč ten muzikál lidi tak oslovil. Jsou v něm nesmírně silné skladby, a není to náhoda. Bylo to najednou úplně jiné dílo, než na jaké byli posluchači od táty zvyklí.

Přátelství mezi lidmi v šoubyznysu bývají často méně upřímná. Dělo se to i vašemu otci?

Když jsem byl mladý a táta byl s mou mámou, byla jeho přátelství určitě naprosto upřímná. Byl navíc úspěšný a nezapomínejme, že úspěch je pro přátelství nejlepší lepidlo. Ti lidé byli navíc zvyklí držet při sobě i proto, aby za bolševika mohli fungovat.

Když byl táta v zahraničí, navštěvoval řadu kulturních osobností, které tam od nás odešly. Stýkal se s Přenosilovou, Juráčkem a dalšími, a přestože to jeho nejbližší kamarádi věděli, bolševik to nevěděl.

Tátu obdivuji i za to, jak dokázal fungovat na obou stranách železné opony, a jak do toho ještě produkoval obrovské kvantum muziky, navíc kvalitní a nadčasové.

Existuje ještě nějaká nevydaná hudba vašeho otce?

V roce 2010 jsem vydal cédéčko Já tu stojím dál. Jsou na něm nedokončené věci, ve kterých dokonce i zpíval. Mimo jiné hudba pro muzikál Rasputin, na němž pracoval a který měl režírovat Roman Polanski. Nic z něho ale nakonec pochopitelně nebylo, stejně jako z muzikálu Marie Antoinetta, na kterém táta dělal s textařem Pavlem Vrbou.

Když jsem odjížděl studovat do Ameriky, dal mi album se svými demonahrávkami skladeb z Draculy. Zkoušel si na nich, jak to bude fungovat, a nazpíval si je sám. I ty na albu Já tu stojím dál jsou.

Všechny ostatní nevydané nahrávky, které ještě existují, by byly dobré hlavně pro studenty muzikologie. Možná se k nim ještě někdy vrátím, ale celé skladby to už nejsou. To, co se ještě zachovalo, už není pro široké publikum.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Karel Svoboda: Žít - Petr Klein Svoboda