Petr Sojka o své knize Pražské dvorky: Je to svět příběhů, které lidé psali po staletí

Co si představit pod pojmem pražské dvorky? Trochu napovídá část z předmluvy Petra Sojky v knize: „Svět za zdmi činžáků, hluboko uvnitř malých i velkých vnitrobloků. Na nich se odehrávalo, co se nesmělo, nemělo nebo nechtělo odehrávat na ulici ani uvnitř domácností. Prostor soukromý i veřejný, kam se většinou přes zavřená vrata a dveře neprodral chvat pulzujícího města. Svět dvorků se svými příběhy, jež psali lidé, kteří po staletí žili v okolních domech. A vlastně stále žijí a vytvářejí příběhy nové.“

Po několika letech, co pořad Z metropole existoval, jsme se sešli s kamarádem, kameramanem Ondrou Procházkou, který se mnou pořad od začátku dělá. Bavili jsme se, kam jej dál posunout. Rubriky už byly zajeté a my chtěli novou, objevnější, zajímavější. Oba jsme Pražáci a shodli jsme se, že nás od malička zajímají pražské dvorky.

Už jako kluci jsme do nich chtěli nakukovat. Tehdy to šlo, protože dveře nebyly zavřené. Své dvorky jsme měli prolezlé, já na Vinohradech, on na Žižkově. Nyní jsme přemýšleli, jak se na ně dostat v dnešní době. Bál jsem se, že nás tam lidé nebudou chtít s kamerou pouštět.

To, co se stalo, když jsme odvysílali první dva tři díly, bylo nečekané. Byla to smršť pozvánek od lidí, abychom se na jejich dvorky podívali. Chtěli se pochlubit. Doteď jsme jich natočili sto dvacet.

Mají lehce samostatný pořad. Vyzobáváme věci z metropole a dáváme jednotlivé reportáže, které jsou samonosné, na ČT 24. Takže se dá říci, že mají svůj vlastní čas. Byť nepravidelný.

Většina byly dvorky, které si lidé sami zkultivovali. Velké party z jednotlivých domů a bloků, které byly a jsou úžasné. To byla první várka. Chtěli ukázat, co se jim podařilo.

To jsou věci spojené s pořadem Z metropole, který má obrovskou zpětnou vazbu. V poslední době přichází tak třicet čtyřicet tipů a nabídek měsíčně. Takto se mi také ozvala paní Halášková, že její muž, který nedávno zemřel, měl obrovský obrazový archív z Octárny, kde prožil dětství. Octárna byl totiž obrovský uzavřený dvůr, kde žilo asi patnáct rodin. Tvořily komunitu.

Do rukou se nám dostal krásný obrazový materiál. Na náš pořad se dívá stálá obec diváků, tři sta tisíc lidí týdně, kteří reagují na naše prosby. Když jsem dostal tenhle obrazový archiv, chyběli respondenti, protože paní Halášková znala od muže všechno jen zprostředkovaně.

Dali jsme proto do Metropole prosbu, jestli by se nám lidé ozvali. Přihlásilo se jich asi dvacet. Buď na Octárně žili, nebo znali hospodu, která tam byla. Věděli, že tam byly stáje policejních koní a malá zoo.

Chodím často po Praze sám s foťákem. Drze nakukuju do všech možných pootevřených dveří a dvorků. Málokdy se stane, že mě někdo vyrazí. Naopak, když vysvětlím, o co mi jde, většina lidí zareaguje pozitivně. Ale i tito lidé se nám také sami ozývají. A vzájemně se v dobrém udávají. Když má někdo hezký dvorek, tak řekne, jo, to je hezký dvorek, ale já mám kamarádku, která má ještě hezčí.

Jako malí jsme měli partu kluků a dostávali jsme se na různé dvorky. Třeba můj kamarád Kája Zavřel měl dvorek, kde bylo hřiště, to bylo jedno z našich míst. A Rychlé šípy? To je úžasná literatura, miluju je. Stínadla jsou nádherným světem. Nemám pocit, že bychom se jim rovnali. Svět Foglara a jeho ilustrátorů je nádherně vybájeným prostředím, které bohužel existuje jen v knížkách. Byť si myslím, že třeba Malá Strana a Staré Město v některých okamžicích, kdy se člověk dostane do jejich vnitrobloků, se příběhům z Rychlých šípů podobají.

Vím to z některých reakcí na naši knížku. Máme facebookovou skupinu Z metropole a v ní jsem zaznamenal několik takových reakcí. Jedna paní například napsala: „Poznala jsem pařížské dvorky, římské dvorky, teď poznám i pražské dvorky.“

Vím také, že existuje krásná knížka Plzeňské dvorky, která vznikla před dvěma lety. Klobouk před nimi dolů, protože Plzeň je menší než Praha, takže tam najít dvorky, které naplní knížku, muselo být těžší.

Nejedná se o převedení pořadu do knižní podoby. Na začátku jsem si řekl, že přepíšu reportáže a bude z toho knížka. Ale takhle to nefunguje.

Ve chvíli, kdy na knize začnete pracovat, zjistíte, že příběh, se kterým si v televizní reportáži vystačíte, by byl v knižním vydání trošku plytký. Snažíte se tedy najít historické souvislosti a nové dvorky. Ty se zase jakoby na oplátku stávají inspirací pro natočení reportáže.

S myšlenkou na knihu jsem si zahrával dlouho. Pořad funguje čtrnáct let a po několika letech nám začali lidé psát, že by chtěli naše příběhy v knize. Neuměl jsem si to představit, nikdy jsem knihu nepsal. Pak mě oslovilo nakladatelství Grada a mělo zájem přímo o dvorky.

V knize je šedesát příběhů. Nakonec si myslím, že je to zbytečně moc, protože některé dvorky by si zasloužily větší obrazový materiál, než se jim dostalo. Vybíral jsem příběhy, aby byly zajímavé, nějak se k sobě hodily, byly z různých míst. V tuhle chvíli mám v zásobě sto dalších silných příběhů. A snad i silnějších.

Zatím ho mám to v hlavě.

Může se vám hodit na Zboží.cz: