Článek
A když to prasklo, odvážná slečna šupem přišla o zaměstnání a čekaly ji krušné časy. Pro mě to byl důrazný podnět, abych už konečně pokročil v psaní svých vzpomínek nejen na Kunderu, ale i na řadu dalších spisovatelů a politiků, s nimiž jsem osobně prožíval mnohé události.
Zdravotní komplikace vše odsunuly a teprve vlastně od počátku tohoto roku mi přibývají stránky rukopisu Na hraně dnů. Popisuju i situaci, kdy mě kvůli Kunderově astrologii vyrazili z Mladého světa a jak se to celé neblaze odehrálo.
K dnešnímu jubileu bych však raději připomenul jeden krásný den v létě roku 2001. Tehdy byl ministrem kultury kamarád Pavel Dostál, který velice stál o setkání s Kunderou. Když jsem návštěvu s manželi Kunderovými vyjednával, vyptávali se na Dostála, zda to není nudný ouřada. To jsem rozhodně zamítl, a tak jsme se poté s Pavlem vypravili do Paříže.
Petr Prouza, Kunderův kamarád.
Měli jsme s Milanem sraz v kavárně hotelu nedaleko jeho bydliště. S náušnicí v uchu a vůbec vzhledem vskutku nepůsobil Pavel jako strohý ministr, což Kundera hned s potěšením zaznamenal. A následně při příchodu do jejich oblíbené restaurace ukázal Milan na Dostála, načež francouzský číšník hlasitě česky zvolal: „Nazdar, bejku, ministře!“
Prý ho tu větu učili tři dny. Všechny konvence zmizely a my později pokračovali v pestrém, přátelském povídání v bytě Kunderových. Karibský rum z Martiniku chutnal skvěle a po půlnoci se Milan překvapivě rozhodl, že nás doprovodí pěšky do našeho hotelu.
Když jsme pak přešli most přes Seinu, zakotvili jsme na jeho popud v malém nočním bistru. A tam konečně Pavel vznesl už z Prahy chystaný dotaz na Kunderu ohledně jedné české herečky. Nu pobyli jsme v bistru určitě nejméně hodinu a byl to čas sdělovaných, byť vesměs dávných dobrodružství.
Alespoň kousek té báječné, povzbuzující atmosféry bych nyní poslal přes most milému oslavenci.
(Autor je publicista, básník a prozaik, dávný Kunderův přítel)
Může se vám hodit na Seznamu: