Článek
Většina diváků vás miluje především jako komika, ale vy jste, přinejmenším v divadle, hrál i spoustu vážných rolí. Čím si tu převahu komediálních rolí vysvětlujete?
To je jednoduché. Ve filmu jsem začínal v roce 1974 postavou automobilového závodníka Volejníka v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Pan režisér Oldřich Lipský si přál, aby to byl zběsilý pošuk, skoro blázen. A když tímhle začnete a z filmu se stane hit, spadnete okamžitě do škatulky běsů, děsů. Po takovém filmu herci nikdo nedá roli svatého Václava.
A nesmíte se tomu divit. Jednou jsem si postěžoval Ivě Janžurové a ona mi řekla: Petře, ty, kdybys chtěl ve svých šestatřiceti letech začínat ve filmu hrát tak, jak hráli ostatní kluci z Činoherního klubu, tak by si tě nikdo nevšiml.
Ono je vždycky něco za něco. Jáchyme, hoď ho do stroje bylo takové kopnutí do dveří, ale na druhou stranu je skutečně pravda, že kdybych chtěl hrát ty takzvaně normální role, tak by mi je jako neznámému herci nikdo nedal.
Jenže ve škatulce zůstane člověk hodně dlouho. Nabízeli mi podobné role, hrál jsem je v divadle, v kabaretu, u Šimka a Soboty. První příležitost zahrát si něco jiného jsem dostal až od Hynka Bočana a rozhodně víc v televizi než ve filmu. To tak prostě je.
Ale nestěžujete si…
Vůbec ne! To by bylo hloupé. Především v televizi jsem dostal řadu báječných rolí, které jsem si ohromně užil. Ale hlavně jsem vždycky toužil být divadelní herec, což se mi povedlo.
V divadle je člověk sám za sebe a já jsem měl navíc ohromnou kliku. Lidé, kteří s režisérem Ladislavem Smočkem pracovali jednou v životě, na to vzpomínají jako na zázrak. A já s ním v Činoherním klubu dělal čtyřicet let.
V čem bylo jeho největší kouzlo?
Je to svrchovaně talentovaný režisér, který ctí herce. Je to kultivovaný gentleman, vynikající režisér s citem pro věc. Když režíruje, vede herce tak, aby zdánlivě na všechno přišel sám. Víte, tvrdím, že dobrý režisér se nepozná, když to herci jde. To bych mohl režírovat také.
Ale přijdou dlouhé chvíle, kdy se práce nedaří, postava člověku připadá neuchopitelná. Tehdy poznáte dobrého režiséra. A právě pan Smoček umí v těchto situacích skvěle pomoci. Postaví herce na nohy, je dostatečně trpělivý. Vždycky byla radost s ním pracovat.
Skvělá je také vaše práce pro děti. Namluvil jste řadu pohádek a především jste navždy spojen s Machem a Šebestovou.
Byla klika, že mě k práci přibrala trojice Miloš Macourek, Adolf Born a muž, na kterého se často zapomíná a jenž z té trojice zemřel první, režisér a animátor Jaroslav Doubrava. Je ten, který to celé rozpohyboval, jenž všechny gagy, které se dětem tak líbí a pamatují si je, vymyslel.
Zkrátka je to tak, že Áda Born namaloval figurky, Macourek napsal scénář a pak přišel pan Doubrava a musel z toho udělat příběh a vymyslet všechny ty báječné obrazové fóry. A on si také vzpomněl na mne.
Já se toho strašného množství textu děsil, protože mi navíc řekli, že to nebudou čistit. To znamená, že neopraví, když někde řeknu třeba MaaŠebestová místo Mach a Šebestová. Že to mám jen rychle, jako když teče proud vody, přečíst. Nebylo to snadné, ale dělal jsem to rád.